Praha - Strhující dokument o tom, jak nečekaně silně prožívali někteří Rusové pražské jaro a také první ucelenější pohled do zákulisí invaze v srpnu 1968 z pohledu sovětských vojáků, novinářů i disidentů. To je unikátní dokument „Invaze 1968. Ruský pohled“ o ruském pohledu na srpen 1968, který vznikal v redakci zpravodajství ČT několik let. Autor a režisér Josef Pazderka v době svého působení v Moskvě po léta shromažďoval archivní materiály a výpovědi svědků i účastníků invaze do ČSSR z „druhé“, tedy sovětské strany.Diváci ČT se na dokument, který obsahuje dosud nezveřejněná svědectví sovětských vojáků, generálů, novinářů i disidentů, fotografie a doposud neznámé snímky invaze, mohli podívat právě v neděli 21. srpna od 20:20 na ČT2.
Ruské jaro
Máme je zapsané jako „okupanty“ - chladné, arogantní, možná trochu vystrašené tváře sovětských vojáků, kteří přijeli v srpnu 1968 do Prahy a dalších československých měst s „bratrskou pomocí“. K tomu brežněvovské politbyro a pár sovětských disidentů, kteří brzy po invazi vyšli s otevřeným protestem na Rudé náměstí v Moskvě a zaplatili za to vězením i pobytem na psychiatrické léčebně. Tím většinou český přehled o ruském prožívání pražského jara a srpnové invaze roku 1968 končí.
Unikátní dokument Josefa Pazderky ukazuje, že liberálnější část ruské společnosti prožívala pražské jaro daleko intenzivněji, než se může na první pohled zdát. Pro první sovětskou poválečnou generaci, která přijala za své chruščovovské tání, odhalení Stalinova kultu a rehabilitaci totalitního teroru, bylo pražské jaro povzbuzením a důkazem, že reformy i postupné uvolňování totalitního systému půjdou dál. V momentě, kdy začali Leonid Brežněv a konzervativní sovětské politbyro chruščovovské „tání“ v SSSR brzdit, získaly události v Praze zvlášť silný význam.
„Ta neobyčejná formulace – socialismus s lidskou tváří – to byla naprostá trefa do černého! Tak výstižné, tak blízké tomu, co jsme sami chtěli. Věděli jsme, co se v Československu děje, a napjatě se jsme to sledovali. Nešlo jenom o Čechy a Slováky, ale taky o nás. Brali jsme to tak, že když se to povede, mohlo by se to postupně rozšířit na celý východní blok včetně Sovětského svazu. Proto jsme Čechům a Slovákům přáli, aby se jim to povedlo. Vkládali jsme do nich velké naděje, Československo jsme doslova milovali,“ popisuje tyto procesy sovětská disidentka Ljudmila Alexejevová.
Šmeljov: „O pražském jaru jsme nic nevěděli…. S lidmi nás nenechali mluvit“
Brežněvovské vedení ale změnám nepřeje a po domácí scéně začíná utahovat šrouby i v Československu. Blíží se invaze a pro ni se připravují statisíce sovětských vojáků. O dění v Československu mají jen mlhavé představy. I přesto nesmějí ani na sekundu pochybovat. „Vysvětlovali nám to jednoduše: musíme zasáhnout proti skupině lidí, kteří se snaží vrátit kapitalismus do Československa. Na území tehdejšího západního Německa se údajně cvičí armády NATO, a pokud nezasáhneme, vtrhnou do Československa a zaberou ho. O pražském jaru jsme samozřejmě nic nevěděli, v kasárnách jsme byli úplně izolovaní. Hodně věcí jsme se dozvěděli teprve později, až jsme se vrátili domů. Tehdy jsme dělali to, co nám řekli politruci,“ vypráví v dokumentu sovětský výsadkář Boris Šmeljov, který přijel 21. srpna 1968 mezi prvními.
Sovětská ideologická mašina jede na plné obrátky a vojáci jsou jako pevná součást systému snadnou kořistí. Během dvou, tří měsíců jsou zpracovaní a obraz Československa vzhůru nohama. Invaze se rozbíhá. Na pochyby nemají vojáci přímo v pražských ulicích, mezi protestujícími lidmi, čas ani prostor. „Nenechali nás s lidmi mluvit. Pořád nás okřikovali a odháněli. Velitelé i politruci měli v tomhle směru velmi přísné instrukce a my jsme slyšeli jenom útržky hovorů. Dění kolem nám začali vysvětlovat tak, že všichni jsou nakonec součástí kontrarevoluce. A že tu masu lidí, která je proti nám, musíme nehledě na její nálady nějak ochránit. Byli jsme naivní a dětinští, bylo nám dvacet. Velitelé k tomu nic dalšího nedodávali. Samozřejmě věděli, jak to ve skutečnosti bylo,“ dodává výsadkář Šmeljov.
Bývalý voják necítí osobní potřebu omluvit se. Stejně tak se nikdy oficiálně neomluvilo Rusko, ačkoli premiér Putin připustil v roce 2008 aspoň morální odpovědnost Rusů za srpnovou invazi. A tak je to i s výsadkářem – jedním z mnoha, kteří zaplavili Československo. „Invaze bezpochyby lituji. Ne osobní účasti, ale politiky, která nebyla nutná. Je třeba se z toho poučit, ale vina za mnou není. My jsme nestříleli, i když jsme měli rozkaz a možnost,“ říká Boris Šmeljov.
Konec iluzí
Ozbrojený zásah v ČSSR pohřbí poslední naděje na změnu nejen v ČSSR, ale také v samotném Sovětském svazu. Hrstka osmi statečných ruských disidentů se ještě v Moskvě vzepře k poslednímu protestu. Za veřejnou demonstraci na Rudém náměstí putují ihned za mříže psychiatrických léčeben. Končí sen o možnosti změny a začíná definitivní rozchod s komunistických systémem. „Byl život do 21. srpna a po 21. srpnu. Osmašedesátý je rokem našeho sebeurčení. Ten den přímo nebo zprostředkovaně zpečetil velkému množství lidí jejich další osud. Někteří definitivně zamířili do disidentského hnutí, někoho to přivedlo dokonce do vězení a někdo naopak couvl a naprosto uvědoměle zamířil ke komunistické kariéře,“ vypráví v dokumentu sovětský disident a historik Arsenij Roginskij.
Diváci ČT se mohou na dokument těšit v neděli 21. srpna od 20:20 na ČT2 (ve 22:00 na ČT24), dokument po odvysílání diváci najdou i v ivysílání ČT. Čeští diváci v dokumentu poprvé uvidí také sovětské archivní týdeníky referující o invazi do ČSSR. Mezi respondenty nechybí sovětští velitelé invazních vojsk, důstojníci, řadoví výsadkáři. Svůj pohled přidají i sovětští novináři, sledující události přímo v Praze, nebo též ruští disidenti, kteří za protest proti invazi strávili roky ve vyhnanství a psychiatrických léčebnách. Reflexi tehdejších událostí nabídne exkluzivně i první a poslední sovětský prezident a tvůrce perestrojky Michail Gorbačov.
