Slováci a Maďaři

Stav soužití Slováků a Maďarů v jednom státě byl v posledním století určován především mezinárodní politickou situací regionu. Na začátku bylo Rakousko-Uhersko, pak meziválečné demokratické Československo, druhá světová válka, 40 let komunistické totality a nakonec rozpad Československa. V každé jednotlivé etapě se celkem výrazně měnil vztah i samotný statut obou národů, jednou byli Slováci menšinou v Maďarsku (Uhrách), podruhé zase Maďaři menšinou na Slovensku. Z toho pochopitelně vyvěralo mnoho národnostních, majetkových a právních problémů, které se vždy ten který režim snažil řešit po svém a často ne zrovna ideálně. Maďarsko-slovenská otázka je proto ožehavé téma i dnes, byť ze své minulé výbušnosti mnohé ztratila.

O osudech maďarská menšiny v Historii.cs z 1. října z Turzova domu v Banské Bystrici hovořili historik Štefan Šutaj (ŠŠ) ze Slovenské akademie věd, politolog Svetozár Krno (SK) z Univerzity Konstatina Filozofa v Nitře a historik Jan Rychlík (JR) z Ústavu českých dějin Akademie věd. Moderoval publicista Vladimír Kučera.

Vztahy Maďarů a Slováků jsou démonizovány více v Čechách než na Slovensku a v Maďarsku, nicméně nějaké světlo bychom do nich vnést měli. Čím jsou vlastně určeny slovensko-maďarské vztahy zejména z hlediska maďarské menšiny na Slovensku v tomto a minulém století?
ŠŠ:
Pro začátek bychom mohli vzpomenout revoluci 1848 a 1849 a především rakousko-uherské vyrovnání, jež významně vstoupily do těchto historických dimenzí. Jde o formování moderních národů, o modernistické období, které se významně podepsalo na formování těchto vztahů.
Maďarské elity si představovaly rakousko-uherskou monarchii jako systém, ve kterém si maďarský národ vytvoří vlastní národní stát. To je teorie maďarského politického národa.
Na druhé straně byla snaha slovenského národního hnutí o formování moderního slovenského národa se všemi atributy takového národa. To pak bylo pochopitelně komplikováno jazykovou a konfesní situací a přirozeně i vztahem k uherské vlasti nebo ideji maďarského politického národa.

JR: Musíme mít na zřeteli naprosto odlišný přístup k řešení národnostní otázky v Předlitavsku (Rakousku) a v Zalitavsku (Uhrách). Obzvlášť po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867 je to zcela markantní.
Předlitavsko vědomě rezignuje na myšlenku vytváření státního národa. Paragraf 19 předlitavské ústavy z 21. prosince 1867 deklaroval, že Rakousko je mnohonárodnostní stát, kde jsou všechny národy (používá se tam do češtiny těžko přeložitelný německý výraz Volkstand) a jazyky rovnoprávné. Předlitavsko dokonce nemá ani oficiální státní jazyk, oficiálním jazykem je v příslušné zemi jazyk obvyklý (v Čechách to byla čeština a němčina apod.). Také se jednotlivým národům nebrání, aby se vyvíjely. Takže i Češi mají dobrou možnost rozvoje.
V Uhrách je koncepce zcela odlišná. Je to koncepce hungarismu, koncepce jednotného politického uherského národa. To v praxi znamenalo, že se Nemaďaři dobrovolně nebo nedobrovolně postupně změní v Maďary. Je to koncepce národního státu dejme tomu po vzoru národa francouzského. Výjimku tvořili pouze Chorvati, kteří měli v rámci uhersko-chorvatského vyrovnání z roku 1868 autonomii a zvláštní statut.

SK: Byly to dva politické systémy. V Čechách a všude z druhé strany Litavy existovaly klasické politické strany, sdružení, vydavatelství, dokonce sportovní kluby. Pro historika politologa je to krásně čitelná ideologická orientace.
Kdežto v podmínkách Uherska mělo volební právo v tomto období kolem pěti až sedmi procent dospělého obyvatelstva (v podmínkách Rakouska to po roce 1905 byli prakticky všichni dospělí muži). Díky tomu měla reprezentace nemaďarských národů v podmínkách Uherska strašně slabé zázemí. Polovina obyvatelstva v Uhersku byla sice maďarská a polovina byla nemaďarská, ale v uherském sněmu, který byl i méně demokratický než Předlitavsku, bylo zastoupení menšin kolem 10 až 12 %.

ŠŠ: Pokud jde o start Československé republiky, jistě se na něm podepsal stav vzdělanosti i opatření, která byla. Je totiž třeba zmínit nejen volební systém, ale i institucionální stav školství. Tedy asimilaci, která byla nějakým způsobem vynucovaná. Tedy i to, co maďarští historici označují jako přirozenou asimilaci, nebylo vždy přirozené. A kromě toho existoval i institucionální systém, který vytvářel podmínky pro pomaďaršťování, které slovenská historiografie nazývá maďarizací.

Hovoří historik László Szarka z Univerzity J. Selyeho v Komárně (přepis doplňujícího rozhovoru):
Bylo to období, kdy uherský průmysl, urbanizace, společnost prožívaly vývoj, který podporoval maďarizaci. Pomaďarštila se obrovská židovská elita, židovské maloměstské a velkoměstské buržoazní skupiny. Také Švábové, Němci, Sasové se houfně pomaďarštili během jedné, maximálně dvou generací. Tento model modernizace a asimilace pak ovlivňuje samozřejmě i ostatní národnosti, především národnostní skupiny, které za sebou neměly církevní autonomii. A Slováci byli takovouto skupinou.
Je to jako maďarský Herodes. Maďarský stát je Herodes a jedinou útěchou je útěk do českého Egypta. Tato idea česko-slovenské jednoty, původně česko-slovanské jednoty, vytvořila už na konci 90. let 19. století jakousi alternativu vůči martinskému konzervativnímu, rusofilskému, panslavistickému směřování.
První světová válka v důsledku československé emigrace tuto ideu dala do reálné zahraničněpolitické podoby. Ministerský předseda István Tisza, největší postava dualistických uherských dějin, tak vnímá slovenskou otázku až v období, kdy dostává každý týden zprávy o tom, co říkal Masaryk v Ženevě, v Londýně atd. Teprve tehdy pochopil, že slovenská otázka je podobně nebezpečný problém, jako je rumunská nebo jihoslovanská otázka či separatistické tendence Italů a dalších národů Rakousko-Uherska.

ŠŠ: Maďarští vrcholní představitelé nebyli ochotni slevit z centralizace, o kterou usilovali. A jako reprezentanti Uherska se snažili o jisté odloučení ve vztahu k Rakousku. Každou možnost autonomie nebo vytváření kolektivních práv pro jiné národy než maďarské pak považovali za oslabování státu, oslabování Uherska. Takže vzájemný konflikt v dualistických vztazích vedl k tomu, že každý pokus o uplatnění národnostních práv jiných národů byl potlačen.

JR: Česká veřejnost často dělá zásadní chybu, že srovnává maďarskou menšinu na Slovensku se sudetskými Němci. To je zcela odlišný problém.
Němci v Českých zemích byli vždy menšinou. Minimálně z právního pohledu. Nikdy nebyli s výjimkou let 1938 až 1945 občany nějakého německého státu ani německé říše. Vždy byli poddanými českých králů, i když to byli potom habsburští císařové, a vždy v rámci Českých zemí tvořili menšinu. Proto měli částečně i tu mentalitu, že jsou ohroženi, že musí bojovat za svá práva.
U Maďarů je to jiné. V maďarském pojetí není rozdíl mezi Uherskem a Maďarskem. Ani maďarština pro to nemá odlišný výraz. Čili z hlediska Maďara není Maďarsko po trianonské dohodě novým státem, ale je to kontinuální, zmenšený produkt někdejšího Uherska (v Maďarsku v roce 1921 byl o tom dokonce přijat zvláštní zákon).
Musíme se proto umět na to podívat očima Maďarů: Představte si, že bydlíte v Komárně nebo Nových Zámcích. Jste Maďar, váš otec byl Maďar, dědeček i pradědeček byli Maďaři, vždycky jste žili v Uhersku, to jest v Maďarsku. A najednou, aniž byste hnuli prstem, se stáváte menšinou v československém státě. Je pochopitelné, že tito lidé se zde necítili dobře. Koneckonců ani nikdo neočekával kromě nějaké loajality, že by československý stát vítali s otevřenou náručí.
Zajímavé je, že se československá vláda v meziválečném období velmi snažila k sobě přitáhnout právě české Němce. Od roku 1926, od vlády panské koalice, se německé aktivistické strany podílejí na všech vládách až do roku 1938.
Ale Maďaři vždy zůstávají tak nějak bokem. A priori se předpokládalo, že jsou jaksi neloajální a že je třeba se na ně dívat spíš jako na nespolehlivý živel. Ani se nepočítalo s tím, že by mohli tvořit nějakou součást provládní většiny. Byť by se jistě i takoví našli. Třeba Republikánská strana, to jest agrární, měla velice silné zastoupení na jižním Slovensku a značnou podporu mezi voliči maďarské národnosti. Podobné to bylo mezi socialisty a komunistickou stranou.

ŠŠ: Ještě bych se vrátil k trianonskému období. To byla součást mírového systému, jedna ze smluv uzavřených po první světové válce, která řešila postavení Maďarska. De facto udělala z velkých Uher malé Maďarsko. 4. června 1920 byla podepsána trianonská smlouva, která definitivně stanovovala hranice mezi Československem a Maďarskem a řešila množství dalších problémů.
Ovšem na to, jak vnímali Maďaři přesun do nového státu, je třeba se podívat i z hlediska kontinuity. Slovenská historiografie vnímá tento problém trochu jinak. Část historiků hovoří totiž o tom, že se monarchie rozpadla. Takže Maďaři neztratili žádné území, protože vznikly nové nástupnické státy, které byly potvrzeny jednak novými smlouvami, jednak vlastními zákony. Podobně vzniklo Československo, Polsko, v trošku jiném systému vzniklo Rakousko, Rumunsko.
Hranice sice byly stanoveny způsobem, který v jistém smyslu neakceptoval etnické složení, ale je vždy těžké vytyčit hranice tak, aby byly spravedlivé. V tomto případě hrál etnický faktor jednu z rolí. Další vojenské, geografické a ekonomické důvody vedly k tomu, že hranice byly takto stanoveny.

JR: U hranic se nesmíme oddávat iluzím. Trianonská mírová smlouva i versailleská mírová smlouva, tedy celý ten systém smluv reflektoval situaci po první světové válce. A v každé válce jsou vítězové a poražení. Vítězové jsou odměněni a poražení potrestáni.
Postupimská mírová smlouva, která stanovila polské hranice na Odře a Nise, není o nic víc a také o nic méně spravedlivá než smlouva trianonská. Maďarsko, respektive Uhry prohrály válku, a to se ve smlouvách samozřejmě odrazilo.
Na druhé straně je nutno si uvědomit, že jakákoli jiná hranice by v důsledcích asi nebyla o mnoho lepší. Vyhovovala by zřejmě maďarskému obyvatelstvu, uvažovalo se třeba, že Žitný ostrov by Maďarsku zůstal, ale byli by postiženi Nemaďaři, především Slováci (i když těch tam tehdy tolik nebylo).
Jasně se to ukázalo o 20 let později po vídeňské arbitráži. Tehdy byla hranice posunuta na sever, takže jih Podkarpatské Rusi a jižní Slovensko připadly Maďarsku. Maďaři to samozřejmě mohli vnímat jako národní vítězství a velká část maďarského obyvatelstva to nepochybně přivítala. Nicméně se tím pádem v Maďarsku objevila několikasettisícová slovenská menšina, jejíž postavení bylo po všech stránkách mnohem horší než postavení maďarské menšiny v první Československé republice.

Hovoří historik László Szarka z Univerzity J. Selyeho v Komárně (přepis doplňujícího rozhovoru):
Rakousko-Uhersko bylo velmocenským faktorem, i když ne prvořadým. Uhersko pak jako rovnocenná součást tohoto soustátí fungovalo suverénně kromě společných věcí. Tedy kromě ministerstev zahraničních věcí a obrany.
Během světové války nebylo toto soustátí rozlišováno a Dohoda považovala tento stát za rakouský. Po příměří tak Uhersko žádná vítězná dohodová mocnost neuznala jako stát. Vycházíme-li z toho, že trvalo celý rok, než bylo Maďarsko v prosinci roku 1919 pozváno k mírovým rozhovorům. (Maďarsko nebylo uznáno jako stát, přestože v Bělehradě bylo podepsáno příměří. To však neuznala žádná evropská země.)

Přišla léta 1938 a 1939, Československo se rozpadá, v Maďarsku posiluje autoritativní režim. Jak se v tuto chvíli vyvíjely vztahy v  tomto pásmu?
ŠŠ:
Vídeňská arbitráž, která jena začátku tohoto období,byla podobný mezinárodně-politický akt jako předcházející dohody.Obyvatelstvo, aniž by se ho někdo ptal, aniž by to bylo posuzovánokromě politické a mocenské oblasti,bylo přisouzeno jinému území.

ŠŠ: Třeba pokud jde o státní občanství, nastala velmi zajímavá situace. Obyvatelstvu, které bylo tímto rozhodnutím přičleněno do Maďarska a mělo předtím uherské státní občanství, bylo automaticky jejich státní občanství obnoveno.
A pokud jde o vztah Slovenska a Maďarska po rozbití Československé republiky, nastal nový princip reciprocity, který nastolila slovenská vláda. Na Slovensku totiž zůstalo asi 50.000 Maďarů, kterým byla poskytnuta některá práva, která byla podobná jako práva, která měla slovenská menšina v Maďarsku.
Na Slovensku existovala také Maďarská strana navazující na předmnichovské politické strany Československa. Činnost takových stran byla důsledně sledována státní policií a jejich akce a činnost, byly monitorovány a také pozastaveny do doby, než byla v Maďarsku povolena Strana slovenské národní jednoty (SSNJ).
Tato reciprocita šla někdy až do absurdních situací: Když byl v Maďarsku povolán do armády Emanuel Böhm, jeden z představitelů SSNJ, další týden dostal povolávací rozkaz i maďarský poslanec na Slovensku János Esterházy.

JR: Za druhé světové války v protektorátu byli příslušníci nižšího patra okupační správy většinou sudetští Němci. Měli totiž tu výhodu, že uměli česky a ovládali rakouské i české právo. Proto se také hněv po roce 1945 obrací především proti nim.
Na Slovensku nic takového není. Slovensko je samostatným státem a těch 50.000 Maďarů, kteří žili hlavně v Bratislavě a okolí Nitry, je menšina velice malá. A nemohlo být ani řeči o tom, že by dostali nějaké místo ve státní správě. Tam měli Maďaři dveře zavřeny. To je jeden zásadní rozdíl.
Další rozdíl je v tom, že byť nepochybně většina Maďarů na jižním Slovensku vítá připojení k Maďarsku, nedá se říci, že by tam existovaly větší separatistické ozbrojené síly, jako byl třeba Sudetendeutsche Freikorps. Byly takzvané spolky svobody, Szabadczapatok, nebo známá Rongyos Gárda (Garda otrhanců), ale ty se spíš skládaly z Maďarů ze starého Maďarska.
Jinak můžeme říci, že maďarské obyvatelstvo se kupodivu v roce 1938 celkem chovalo loajálně nebo alespoň pasivně. A mnoho Maďarů na jižním Slovensku bylo rozčarováno, když se dostalo do horthyovského Maďarska. Najednou se totiž vrátil režim, který sice byl staré generaci známý, ale za 20 let byly jeho stinné stránky pozapomenuty, takže mnoho lidí bylo zklamáno. Z té dob také pochází známý výrok Minden drága, vissza Prága (Všechno je drahé, zpět ku Praze).
Navíc též z hlediska horthyovských úřadů je značná část těchto Maďarů považována za nespolehlivé, za kverulanty, že už jsou nakaženi československým demokratismem. Proto administrativní správní aparát přichází na jižní Slovensko z horthyovského Maďarska. A jen výjimečně, pokud to byli zvlášť prověření lidé, kteří se angažovali v iredentě, se doplňuje z místních Maďarů.
Maďarským úředníkům se říkalo anyasi, to bylo z maďarského Anya ország (matka země), čili přicházeli z matčiny země. Všeobecně byli ne snad nenáviděni, ale byli nepopulární a symbolem arogance.

ŠŠ: Nakonec se to projevilo i po válce, kdy tito anyasi, státní úředníci, byli jako první vysídleni z tohoto území. Toto vysídlení však nevzbudilo rozčarování nebo větší protesty.

Jak to, že se Maďarsko a s ním i maďarská menšina do jisté míry dostaly po roce 1945 do jiné startovní pozice oproti Slovensku?
SK:
Maďarsko znovu prohrálo válku, zatímco Slovensko se stalo Československem –  i díky Slovenskému národnímu povstání i díky samotnému Československu bylo Slovensko na straně vítězů. Dokonce za dva roky došlo k malému posunu hranic, kdy byly tři vesnice, Jarovce, Čunovo a Rusovce, přičleněny ke Slovensku.

ŠŠ: Je třeba připomenout, že Horthy se na konci války pokoušel o kontakty (využívány byly i události Slovenského národního povstání) na vytvoření možnosti jednání mezi Maďarskem a Sovětským svazem. Tyto akce byly zmařeny Szálasiho fašistickým převratem, a tak tento fašistický stát absolvoval válku jako poražený režim.
První výsledky byly potvrzeny v dohodě o příměří s Maďarskem z 20. ledna 1945. A už do této smlouvy se československá reprezentace snažila dostat klauzuli o vysídlení maďarského obyvatelstva.

Říkal jste, že nelze srovnávat osud sudetských Němců a maďarské menšiny. Nicméně jisté podobnosti zde po roce 1945 jsou?
JR:
Byla tady snaha československé exilové reprezentace a především českého domácího odboje vytvořit z Československanárodní stát. To ale už podle mého názorubyl v teoretické rovině pokus o řešení kvadratury kruhu: stát, kde žijí dva národy, byť uznané za státotvorné, není objektivně národním státem. Tehdy také vznikla představa, že by se Maďaři, kteří už za první republiky byli považováni za státoborně nenapravitelný živel, mohli takříkajíc svézt s otázkou vysídlení sudetských Němců.
Ovšem kdybychom kolektivní vinu sudetských Němců, že zradili republiku, že sloužili Wehrmachtu apod., aplikovali na Maďary, platit to nebude. Maďaři samozřejmě sloužili v Maďarské královské armádě a většina z nich vykrvácela na Donu, ovšem Slováci na jižním Slovensku sloužili v téže armádě, protože jako maďarští občané podléhali vojenské povinnosti. A Slováci, kteří zůstali na Slovensku, sloužili ve slovenské armádě, která bojovala tamtéž. Tento argument tak tady nelze dost dobře uplatnit.
Maďarsko ale mělo jednu výhodu: I když to byl poražený stát, nebyl poražený totálně, existovala maďarská vláda. Třeba Německo nebylo v roce 1945 subjektem mezinárodního práva. Bylo to okupované území bez vlastní vlády, objekt, kterému lze nadiktovat jakékoli podmínky. To v případě Maďarska neplatí.
Žádná politická síla v Maďarsku tak nemohla obhajovat myšlenku vysídlení Maďarů z okolních zemí. Ani komunisté ne, protože by se tím znemožnili před vlastním obyvatelstvem. Nehledě na to, že i Rákosy jako představitel maďarských komunistů věděl, že pokud budou Maďaři vysídleni z Československa, může s obdobným požadavkem přijít i Rumunsko, kde je milion Maďarů v Sedmihradsku, a Titova vítězná Jugoslávie, který může žádat vysídlení půl milionu Maďarů z Vojvodiny. Tolik Maďarů se přitom nemohlo v Maďarsku uživit.
To znamená to, co od počátku nebylo vidět z Prahy nebo Bratislavy, bylo vidět z Paříže, Londýna, Washingtonu a zřejmě i z Moskvy. Stalin se sice k myšlence vysídlení Maďarů z Československa nestavěl vysloveně negativně, ale západní spojenci ano, takže bylo jasné, že to je jiná situace, kdy nebude možné uplatňovat stejný metr.
Ostatně s Maďarskem je podepsána mírová smlouva a Maďarsko může něco namítat. S Německem mírová smlouva podepsána není – tam je to záležitost velmocí, ty rozhodly a bylo to vyřízeno.

ŠŠ: Československo se nikdy v prvních poválečných letech nevzdalo myšlenky realizovat nějakou formu odsunu Maďarů. Ovšem právě zkušenosti z divokého odsunu Němců, které byly mocnostem všeobecně známé, mohly být jednou z příčin, proč se maďarská otázka neřešila stejně jako otázka sudetských Němců.

Hovoří historik László Szarka z Univerzity J. Selyeho v Komárně (přepis doplňujícího rozhovoru):
Slovenská národní rada a slovenští komunisté jako nejvýznamnější faktor v poválečném Slovensku považovali Maďary za méně nebezpečné. Dokonce máme dokumenty od Husáka jako pověřence pro vnitřní záležitosti, od Novomeského a jiných slovenských politiků, které dokazují, že viděli možnost vyrovnat se s Maďary. I Beneš v Londýně měl připraveny stejné postupy vůči maďarské menšině. Byly vyznačeny přechody na Dunaji, kam mělo být maďarské obyvatelstvo armádní silou vytlačeno.
Na maďarské straně se ale zdůrazňuje, že Maďaři se necítili být vinnými, takže zůstali doma na Slovensku. Nebyly takové provokace jako v Ústí nebo Šenově, v Brně, maďarská menšina nebyla hysterizována. Navíc to byla menšina výrazně komunistická, takže čekali na sovětské soudruhy. Pak byli pochopitelně zklamaní, když sovětští soudruzi znásilnili jejich ženy.

SK: Nakonecdošlo mezi Československem a Maďarskem k dohodě. Takže asi 70.000 Slováků přišlo z Maďarska do Československa a asi 80.000 Maďarů žijících na jižním Slovensku šlo zpět do Maďarska – jak se to tehdy interpretovalo. Přestože byla stanovena jasná pravidla hry, docházelo k přehmatům, dokonce došlo i ke ztrátám na životech. To jsou věci, které traumatizují vztahy.
A když se na to člověk dívá z dnešního pohledu, řekněme z  hlediska udržení slovenské menšiny v Maďarsku, bylo to pro udržení nevýhodné. Obvykle se totiž na přesun hlásili aktivnější Slováci, většinou učitelé, vedoucí různých zájmových kroužků, v podstatě jádro menšinového národního života.

Hovoří historik László Szarka z Univerzity J. Selyeho v Komárně (přepis doplňujícího rozhovoru):
Bylo několik tisíc fašistů, nyilašovců, radikálních nacionalistů, kteří utekli ze Slovenska v posledních týdnech. Ovšem většina představitelů maďarské menšiny očekávala změnu v klidu doma. A když jim byla z československých vládních míst poskytnuta možnost přihlásit se ke slovenské národnosti a zůstat doma, rozhodovali se, jako kdyby se dnes Pražáci museli rozhodnout přihlásit se ke Francouzům a zůstat v Praze, a pokud ne, odejít na Sibiř. Takto se více než 400.000 lidí prohlásilo za Slováky, z čehož jich slovenské orgány uznaly více než 300.000.
Byla to vyloženě politická hra. A také jakmile tento tlak, tato nacionalistická nátlaková politika přestala fungovat, začali to Maďaři právem považovat za vynucený akt a prohlásili se zpět za Maďary,  jak byli vždycky.
Netvrdím ale, že za reslovakizací nebyly i reálné představy. Třeba že na jihu Slovenska vždy byly smíšené rodiny, maďarizovaní Slováci, slovakizovaní Maďaři. Svědčí o tom ostatně i to, že Košice během necelých 100 let zažily třikrát zásadní změnu etnického charakteru.

JR: Maďarské obyvatelstvo jako německé obyvatelstvo ztratilo veškerý majetek, byť zemědělský majetek nebyl zabaven na základě Benešova dekretu číslo 12, ale na základě opatření předsednictva Slovenské národní rady číslo 4 z roku 1945 a dalších.
Ovšem na rozdíl od Němců, kteří byli odsud vysídleni, Maďaři na československém území zůstali. Takže nastal problém: Bydleli v domech, které považovali za svoje, ale které de iure patřily státu. Pracovali na polích, která považovali za svoje, ale po právní stránce rovněž patřila státu. Jedli z talířů, spali v postelích, přikrývali se peřinami, ale nebylo to jejich. Kromě toho na jižním Slovensku byly díky tomu velice omezené možnosti kolonizace nebo přídělu jejich půdy, protože tito lidé neměli, kam jít.
Protože to byla neúnosná situace, bylo nakonec v roce 1948 zvláštním zákonem č. 245 rozhodnuto, že pokud nejsou námitky státně bezpečnostního charakteru nebo obecně kriminálního, má být osobám maďarské národnosti, které byly před vídeňskou arbitráží, respektive před mnichovskou dohodou československými občany, občanství vráceno. Na to navazovalo nařízení předsednictva Slovenské národní rady číslo 26 z 26. listopadu 1948 o navrácení půdy do výměru 50 hektarů (to byla výměra stanovená pozemkovou reformou z roku 1948), pokud tato se ještě nachází ve vlastnictví státu.
Když pak přišla v roce 1991 restituce, pod heslem, že by se prolomila restituční hranice, se zjistilo, že maďarští občané v Československu jsou občany druhé kategorie. Maďaři si totiž mohli říct, proč můj soused jenom proto, že je Slovák dostane zpátky pole, které mu komunisté po únoru vzali, a já, kterému ho sebrali titíž komunisté před únorem, nemám dostat nic. Musíme říct, že měl pravdu. Tady není možné žádné logické vysvětlení a nadělalo to mnoho zla.
Druhá věc je reslovakizace. To je nejvíce problematická záležitost. Aby se tenkrát lidé zachránili před konfiskací majetku a možným vysídlením, přihlásili se ke slovenské národnosti.
Jenže… Jestliže se někdo tři čtyři generace považuje za Maďara, chodí do maďarských škol, má maďarské cítění, je Maďar. V roce 1949 je ovšem rozhodnuto, že Maďaři zůstanou a že bude třeba dát jim alespoň nějaké základní školy, povolit jim jeden spolek (Czemadok). V tu chvíli se velice rychle takzvaní reslovakizanti opět začali hlásit k maďarské národnosti. Úřady si s tím nevěděly rady, protože se ukázalo, že do maďarských škol se hlásí tito noví Slováci, kteří ve skutečnosti žádní Slováci nebyli. Byli to Maďaři.

SK: K reslovakizaci se přihlásilo 460.000 lidí, pak byly nějaké úbytky, takže reslovakizační dekrety nakonec dostalo 360.000 lidí.
Na začátku se komunistický režim pokoušel bránit tomu, aby se reslovakizanti opět vrátili k maďarské národnosti. Bylo jim zákázáno vstoupit do Czemadoku, nemohli si objednávat deník Új Szó, který začal vycházet pro Maďary, nemohli přihlásit děti do maďarských škol. To bylo krátké období.
Začátkem 50. let komunistický režim rezignoval a přešel na tvrdou „internacionalistickou“ politiku, kterou se těmto obyvatelům maďarské národnosti snažil vrátit jejich práva. Ale v represích neustal. U československého občanství nebo i u zákona o zemědělství bylo zmíněno, že majetky mohou dostat jen ti, kteří se neprovinili proti lidově demokratickému režimu.
Na začátku 50. let tak byly vytvořeny seznamy nepřátel lidově demokratického režimu, kam byli zařazeni kulaci, kteří měli více půdy, která by jim teoreticky mohla být vrácena. Byli tam ti, kteří se vyslovili proti lidově demokratickému režimu. Do těchto seznamů byli také zařazeni všichni ti, kteří byli postiženi nebo odsouzeni nebo jen navrženi na odsouzení lidovým soudem.

Ovšem pak došlo nejdříve k listopadovému převratu a potom k rozdělení státu. Co to přineslo pro maďarskou menšinu a jak to změnilo vztahy mezi slovenskými Maďary a slovenským státem?
SK:
Změnily se statistiky. Obrazně řečeno bylo maďarské menšiny ve státě třikrát tolik. Ale další události, jako je vstup do euroatlantických struktur, Evropské unie, Schengenu,vytvořily podmínky,kdy je připomínání trianonského traumatumnohem anachroničtější než předtím.

ŠŠ: Mnoho problémů, které zde byly v minulosti, opět rezonují. Podstatné na tom je, že se maďarská menšina na Slovensku ukazuje jako jednolitá, sebevědomá, která má vytvořené svoje reprezentace v podobě politických stran i v podobě institucí, struktur, silného školství. Dokonce se formují vědecké základny v podobě Selyeho univerzity, rovněž existuje Forum institut pro výzkum národnostních menšin. A existují silné skupiny věnující se etnografii, historii. Maďarská menšina v současnosti funguje v jistém souladu i se svým mateřským národem. Kulturní propojenost je jednoznačná a ukazuje se jako velmi významná.
Na druhé straně těch více než 90 let, kdy žila tato menšina v různých podobách Československa, respektive Slovenska, se ukazuje jako silný faktor i ve vztahu ke změně v cítění k současné vlasti.

Hovoří historik László Szarka z Univerzity J. Selyeho v Komárně (přepis doplňujícího rozhovoru):
Celá maďarská menšina je vlastně pohraniční menšina. A celý ten menšinový prostor je prostorem nezaměstnanosti, prostorem, kde není kilometr dálnice, kde je 700 km společné hranice s Maďarskem bez jediného dálničního nájezdu a Dunaj se třemi mosty, z toho ani jeden dálniční. To znamená, že jsou obrovské možnosti, rezervy, ale zatím není vymyšlené, jak se mají chovat dva státy Evropské unie, když mají hranice s volným pohybem. Takže v tomto prostoru zatím vidíme velmi málo společného.
Je také velmi málo společných institucí, všechno funguje jinak na území Maďarska. Hranice jsou tak nejen v našich hlavách, ale i v našich institucích velmi pevné.

JR: Vztahy slovensko-maďarské nejsou tak zlé, jak se někdy povrchnímu čtenáři novin může zdát. Důležité je, a potvrzují to maďarští historici především původem z jižního Slovenska, že maďarská menšina dnes už má skutečně dvojí identitu.
Považují se za Maďary, to je v pořádku, to jinak nemůže být a samozřejmě cítí souznění s Maďarskem jako svým způsobem s jejich duchovní vlastí. Ovšem zároveň považují za svou vlast Slovensko, což je nepochybně obrovský posun.
Dnes též není třeba se obávat iredentistických tendencí. Ty bývají vyvolávány spíše různými extremistickými stranami jak na Slovensku, tak v Maďarsku podle hesla, že kdyby problémů s maďarskou menšinou nebylo, museli bychom si je vytvořit.
Pokud to vidíme v perspektivě od roku 1990 a vzpomeneme si na kravál kolem návrhu matičního zákona, který měl eliminovat maďarštinu z možnosti používání ve veřejné správě, vidíme, že je tady posun ke korektním vztahům, i když ideální to není. Ale koneckonců co je na světě ideální.

(redakčně kráceno)

Načítání...