Záhřeb - V chorvatském Záhřebu mají od úterka muzeum zničených vztahů. Doposud šlo o putovní výstavu, která ale nyní trvale zakotvila v centru metropole. Sbírky tvoří exponáty, které ústavu věnovali zhrzení milenci, protože jim připomínaly hořké rozchody s partnery. Nápad s netradičním muzeem se zrodil v hlavách záhřebských umělců Olinky Višticové a Dražena Grubišiče. Dvojice se totiž rozešla a chtěla udělat něco kreativního s pozůstatky skončeného vztahu.
Výstava od dubna 2006 procestovala řadu zemí v Evropě a navštívila také Jihoafrickou republiku, USA nebo Filipíny. V České republice doposud nebyla, ale v září 2008 zavítala do Nitry na Slovensku.
Návštěvníci výstavy si například mohou prohlédnout sekeru, kterou zoufalá lesbička rozsekala nábytek bývalé přítelkyni, jež utekla s jinou ženou. Pozornost jistě upoutá také žlutý skútr Vespa, kterou jistý muž koupil v naději, že na něm bude spolu s přítelkyní jezdit jako v italském romantickém filmu. Mezi exponáty je i kávovar, který už žena nechtěla mít na očích, protože jí připomínal aférku s mužem, jenž ale stejně dával větší přednost kávě než jí.
Jedním z nejpodivnějších vystavovaných předmětů je umělá noha. Dárcem byl veterán chorvatské války za nezávislost z první poloviny devadesátých let minulého století, kterému nohu utrhla nášlapná mina. V záhřebské nemocnici potkal v roce 1992 dívku, která mu pomohla sehnat materiál na protézu. Ta nakonec přečkala i jejich následný vztah, protože „byla z lepšího materiálu“, píše voják ve vysvětlujícím dopise.
Za vitrínami výstavních síní nechybí ani soucit vzbuzující svatební šaty Japonky, která se na ně jako na symbol zničeného vztahu již nedokázala podívat. Jiná dívka se zase ve prospěch muzea vzdala huňatých růžových pout „zakoupených pro postelové škádlení“, protože představovala řetězy, kterými někdejší partner spoutal její duši.
Umělci také nabídli majitelům zlomených srdcí prostor na webu muzea, kde mohou po dobu tří měsíců až čtyř let skladovat textové zprávy SMS, elektronickou poštu a fotografie. Pokud budou chtít, mohou své vzpomínky sdílet se zbytkem světa.
Olinka Višticová udává, že její reakce po rozchodu s Grubišičem byly jako u mnoha jiných lidí - ničit a být naštvaná. „Místo toho jsme ale dali dohromady všechny věci a poté jsme vyzvali naše přátele, aby poslali svá mementa,“ vysvětlila. Pak prý o projekt projevil zájem tisk a následně jim začali věnovat bolestivé připomínky ztroskotaných vztahů další lidé. „Brzy jsme měli přívěs plný věcí, a tak vzniklo muzeum zničených vztahů,“ vysvětlila. Návštěvníci se podle ní dělí do třech kategorií: prostí zvědavci, utrápení milovníci hledající očistu a kombinace obou skupin. Právě posledně zmíněná kategorie lidí obvykle daruje další exponáty.
