Washington - S osobou amerického prezidenta Nixona bude navždy spojena aféra Watergate. Skandál, kvůli němuž byl nucen v roce 1974 rezignovat, mu zajistil pověst manipulátora, lháře a jednoho z nejnenáviděnějších šéfů Bílého domu. Jeho kritici však často zapomínají na Nixonovy úspěchy, zejména na poli mezinárodní politiky v dobách studené války.„Bez ohledu na to, co spáchal ve Watergate, je vnímán jako muž mimořádného politického talentu a schopností,“ tvrdí historik Martin Kovář. 37. Prezident USA se narodil 9. ledna 1913.
Nixon nebyl velkým oblíbencem ani před vypuknutím aféry Watergate. Pocházel z kalifornské rodiny řidiče tramvají a zřejmě z toho důvodu nebyl pro společensko-politickou elitu ze severovýchodu USA vhodným mužem do vrcholné politiky. „Byli přesvědčeni o své předurčenosti, že právě oni jsou ti, kteří mají dělat americkou politiku, Nixon byl podle nich outsider, který se mezi ně neměl vůbec plést,“ vysvětlil Martin Kovář z Ústavu světových dějin Filosofické fakulty. „Tato situace se v historii opakovala ještě dvakrát. Podobně byl vnímán Ronald Reagan a poté mladý Bush,“ doplnil.
„Nikdo nedokázal, že s tím příšerným nápadem instalovat odposlouchávací zařízení přišel prezident Nixon. Dokonce bych řekl, že drtivá většina odborníků se domnívá, že on o tom skutečně nevěděl a on to také energicky popíral. Není ale pochyb o tom, že když potom k té aféře došlo, tak se pokusil vyšetřování brzdit a různým způsobem bojkotovat,“ shrnul Nixonův podíl na aféře Watergate profesor historie a mezinárodních vztahů Igor Lukeš.
Jeden z největších politických comebacků
Už samotný Nixonův příchod do Bílého domu byl pro mnohé velkou záhadou. V té době se totiž zdál být politický osud bývalého viceprezidenta dávno vyřízený. Měl za sebou prohranou prezidentskou kampaň, kdy v roce 1960 velmi těsně prohrál s Johnem F. Kennedym, a i za dva roky jeho první pokus o comeback skončil krachem - nezvládl kampaň o křeslo kalifornského guvernéra.
Ani tyto neúspěchy tehdejšího newyorského právníka od mocenských ambicí neodradily. „Projevily se Nixonovy vlastnosti, které u něj můžeme obdivovat, jeho zarputilost a nepoddajnost. Jako úplný outsider jde do republikánských primárek a pro mocná média je úplně k smíchu,“ popisuje Kovář. Ke zděšení demokratů Nixon jejich kandidáta Huberta Humphreye porazil a stal se 37. prezidentem USA. „Je to jedno z největších z mrtvých vstání americké politiky,“ soudí historik.
Aféra Watergate začala 17. června 1972 ve stejnojmenném komplexu budov ve Washingtonu. V půl třetí ráno přistihli policisté v kancelářích Demokratické strany pět mužů. Chtěli zde fotografovat dokumenty a opravit odposlouchávací zařízení, které v kanceláři tajně umístili už v květnu. Hned na místě vyšlo najevo, že jeden ze zadržených - bývalý agent CIA Jim McCord - je členem štábu za znovuzvolení prezidenta Nixona.
Na podzim 1972 Nixon obhájil prezidentský mandát a až do 30. ledna 1973, kdy soud uznal všech obžalovaných vinnými, veškera podezření odmítal. Události však poté nabraly rychlý spád a vyšetřování postupně odkrylo mnohé nezákonné aktivity za Nixonova úřadování - sledování a odposlouchávání politických soupeřů, diskreditaci protivníků a další nezákonné aktivity financované z částečně ilegálních fondů. Poté, co právní výbor Sněmovny reprezentantů zahájil první kroky v procesu odvolání prezidenta (impeachmentu) kvůli porušení ústavy, 8. srpna 1974 Nixon raději sám rezignoval.
Obzvlášť aktivně pokrývala kauzu dvojice mladých reportérů z Washington Post, Carl Bernstein a Bob Woodward, kteří za více než dva roky napsali o Watergate přes 300 článků a postupně přinutili státní orgány zabývat se touto aférou.
Čínské rapprochement a sovětské détente
Nehledě na aféru Watergate se Nixonově působení nedají upřít úspěchy v oblasti mezinárodních vztahů. S Henrym Kissingerem, poradcem pro otázky národní bezpečnosti a ministrem zahraničí, vytvořil tandem, jenž zásadním způsobem ovlivnil směřování světové politiky v době studené války. „Nixon rozuměl zahraniční politice tak, jako málokterý jiný americký prezident ve 20. století,“ myslí si Kovář.
„Nejenže vyvedl Spojené státy z nemožné situace ve Vietnamu, ale dokázal to navíc v době, kdy americká společnost procházela obrovskou krizí, a to ne krizí ekonomickou, ale krizí sebedůvěry,“ zhodnotil jeden z největších Nixonových úspěchů na poli mezinárodní politiky Lukeš.
Podpis šanghajského komuniké z roku 1972 položil základ k normalizaci styků mezi USA a komunistickou Čínou, v prostředí mocenského souboje mezi Západem a Východem tak vznikla zcela nová situace – tzv. triangulární diplomacie. „Spojené státy už nestály proti dvojbloku SSSR-Čína, jak to bylo celá 50. a 60. léta, ale najednou to byl trojúhelník. To nepochybně přivedlo Moskvu do úzkých,“ vysvětlil Kovář.
Vztahy se Sovětským svazem zase Amerika za Nixonovy administrativy rozšířila o několik důležitých smluv v čele s dohodou o omezení strategických zbraní (SALT 1). „Zahájení politiky détente nepochybně přispělo ke zklidnění mezinárodních vztahů na přelomu 60. a 70. let,“ hodnotí historik přínos prezidenta Nixona. Tomu se za svého úřadování podařil ještě jeden úspěch: vyvedl Spojené státy z vleklé války ve Vietnamu. „Nixon během šesti let splnil to, co slíbil a co se zdálo nesplnitelné. Z vojenského hlediska vzato dovedl vietnamskou válku k vítěznému konci,“ doplnil Kovář.
Martin Kovář, historik:
„Pro demokratickou politiku, tak, jak by se měla dělat, jak ji vnímáme, příliš pochopení neměl. Proto se také nikdy nestal velkým prezidentem.“
Při příležitosti 35. výročí abdikace Richarda Nixona vydal portál ČT24 elektronickou knihu Michaela Fialy o aféře Watergate. Knihu s názvem „WATERGATE: Propojení - zneužití - krytí: Návod k použití“ si můžete přečíst zde.
Po odchodu z Bílého domu se Richard Nixon z politiky úplně neztratil, fungoval jako poradce v zahraničně-politických otázkách. S výjimkou Jimmyho Cartera, který přišel po něm, s ním všichni američtí prezidenti konzultovali všechny závažné krize. „Měl dokonalý instinkt na vnímání mezinárodně politických souvislostí. Opravdu tomu rozuměl, což není u amerických prezidentů na této úrovni běžné.“
