Moskva - Před 25 lety, 11. března 1990, vyhlásila Litva, co do počtu obyvatel i rozlohy největší z pobaltských zemí, nezávislost na Sovětském svazu. Odstartovala tak emancipační proces nejen v Pobaltí, ale i v ostatních sovětských republikách. Za svou touhu po svobodě ale Litva zaplatila vysokou cenu; 13. ledna 1991 sovětské jednotky asi hodinu po půlnoci brutálně obsadily budovy rozhlasu a televize ve Vilniusu. Během konfliktu zahynulo 13 civilistů a asi 700 lidí bylo zraněno. To všechno se stalo pět let poté, co v Kremlu usedl Michail Gorbačov, ten, který dokázal ukončit Studenou válku a nakonec se podepsal pod rozpad Sovětského svazu.
Cesta Litvy k nezávislosti začala již v únoru 1990, kdy se konaly první demokratické volby do Nejvyššího sovětu Litevské SSR. V nich nadpoloviční většinu mandátů získalo hnutí Sajudis požadující nezávislost Litvy. Reakce Moskvy na sebe nenechala dlouho čekat: v dubnu 1990 nejprve zastavením dodávek ropy zahájila hospodářskou blokádu Litvy, následně v lednu 1991 byly pod záminkou zajištění nástupu litevských branců do sovětské armády do Vilniusu vyslány sovětské vojenské jednotky. O několik dní později Michail Gorbačov předložil litevské Nejvyšší radě varování s nepřímou hrozbou zavedení prezidentské správy a požadoval obnovení účinnosti sovětské ústavy a zrušení zákonů přijatých po vyhlášení nezávislosti.
To nejhorší přišlo ale 13. ledna 1991 asi hodinu a půl po půlnoci. Sovětské jednotky podporované tanky se rozhodly obsadit budovy rozhlasu a televize ve Vilniusu, lidé ale vytvořili kolem budov lidskou bariéru a během konfliktu zahynulo 13 civilistů. Asi 700 lidí bylo zraněno.
Ještě v lednu ukončil svou činnost promoskevský Výbor národní spásy a z Litvy byly odvolány vojenské posily vyslané 8. ledna. Rozhodnutí odtrhnout se od Sovětského svazu poté potvrdil plebiscit a po potlačení srpnového puče konzervativců v Moskvě v roce 1991 se změnil i váhavý postoj Západu k přímé podpoře nezávislosti. Sovětský svaz v září téhož roku uznal nezávislost Litvy, Lotyšska a Estonska. V prosinci 1991 se sovětské impérium definitivně rozpadlo.
Soud ve Vilniusu v roce 1999 poslal za krvavou operaci šest bývalých litevských komunistických funkcionářů do vězení. Dodnes se nepodařilo vyjasnit, na jaké úrovni byl vydán příkaz k zásahu jednotek a zda za něj nesl odpovědnost Michail Gorbačov, který sice v roce 1990 dostal Nobelovu cenu za mír, za zásah ve Vilniusu byl ale ve světě tvrdě kritizován.
Gorbačov odstartoval konec Sovětského svazu
Když 11. března 1985 Michail Gorbačov usedl do Kremlu, všichni čekali, co přijde; slibovali si změny, a to ne ledajaké, ale pozitivní. A Gorbačov zpočátku nezklamal: zahájil změny, které měly reformovat komunistický systém a dodat sovětskému impériu novou sílu. Sovětský svaz se ale rozpadl a až později Gorbačov přiznal, že reformovat ani nešel. Jeho perestrojka (přestavba) a glasnosť, tedy politika otevřeného pohledu na komunistickou minulost země, ale pomohly k návratu demokracie do bývalého komunistického bloku. Doma si ale Gorbačov respekt nezískal, pro mnoho lidí totiž více než návrat vytoužené svobody znamenaly jeho reformy zdražování i ztrátu dlouholetých jistot a mnoho Rusů mu nemůže dodnes zapomenout rozpad Sovětského svazu. „Naděje byla od samého počátku. Bylo jasné, že systém vyžaduje změny, Gorbačovovi ale nebylo jasné, že nejprve musí být nastolen právní řád, musí budovat občanskou společnost a že nelze začít nastolením demokracie,“ uvedl europoslanec Miloslav Ransdorf (KSČM).
Bývalý šéf stavropolských komunistů Gorbačov se do Moskvy propracoval v roce 1978 a dotáhl to na členství v politbyru. Volbě Gorbačova generálním tajemníkem ÚV KSSS předcházela tři rychle po sobě jdoucí úmrtí předchozích vládců. V listopadu 1982 zemřel Leonid Brežněv, v únoru 1984 jeho nástupce Jurij Andropov. V březnu 1985, den před volbou Gorbačova, zemřel Konstantin Černěnko. K vítězství pomohlo Gorbačovovi podle historiků několik faktorů. Jedním z nich bylo, že měl podporu u tehdejšího ministra zahraničí Andreje Gromyka a šéfa obávané a „všemocné“ tajné služby KGB Viktora Čebrikova. Stála za ním údajně také vlivná skupina šéfů oblastních výborů.
Gorbačov tehdy také působil jako „zjevení“ díky svému věku. Bylo mu 54 let, mezi tehdejší nomenklaturou však byl „mladíkem“. Od většiny svých stranických kolegů se se svou manželkou Raisou odlišovali i uvolněným vystupováním. „Jeho postoj je relativně otevřený a inteligentní. Je přátelský, má určitý šarm a humor,“ napsala již v roce 1984 tehdejší britská premiérka Margaret Thatcherová tehdejšímu americkému prezidentovi Ronaldu Reaganovi.
Během prvních deseti měsíců po nástupu Gorbačova odešly z vysokých funkcí desítky ministrů a stranických tajemníků. „Gorbačov v prvním roce vlády udělal změny, které před ním žádný generální tajemník neudělal. Byl to základní předpoklad pro změnu, která se odehrávala v dalších letech,“ říká Martin Štefek, historik a politolog z Metropolitní univerzity Praha.
Začala modernizace hospodářství, disidentu Andreji Sacharovovi byl například na Gorbačovův pokyn povolen návrat z vyhnanství do Moskvy. Z internace byli propuštěni i další přední disidenti. Se svým ministrem zahraničí Eduardem Ševardnadzem odstartoval dějinné změny v diplomacii Sovětského svazu. Již koncem roku 1986 se Gorbačov vyslovil proti monopolu politických stran a v roce 1987 odsoudil výlučnost jakéhokoli státu uvnitř socialistického bloku. V roce 1988 potom podpořil alternativní formy politického vývoje a veřejně odmítl Brežněvovu doktrínu, právo intervence a vměšování. V únoru 1989 byl ukončen odsun sovětských jednotek z Afghánistánu.
Perestrojka a glasnosť začaly pronikat i do tehdejších satelitů SSSR. Také vztahy s USA se začaly oteplovat: po setkání Gorbačova a amerického prezidenta Ronalda Reagana v říjnu 1986 v Reykjavíku přijel na Západě populární „Gorby“ v prosinci 1987 na oficiální návštěvu USA, kde byla podepsána mimo jiné Smlouva o likvidaci raket středního a kratšího doletu. Koncem roku 1989 Gorbačov oznámil na Maltě při schůzce s americkým prezidentem Georgem Bushem konec studené války.
S rozpadem SSSR Gorbačov odešel z politiky, ještě několik měsíců předtím se stal smutným hrdinou pokusu konzervativních sil o puč. V té době byl pučisty izolován na Jaltě, hrdinou dne se stal naopak tehdejší ruský prezident Boris Jelcin.
