Polsko si připomíná čtyřicáté výročí vyhlášení stanného práva tehdejší komunistickou stranou. Stalo se tak v noci z 12. na 13. prosince 1981 a jeho cílem bylo především paralyzovat sílící opoziční odborový svaz Solidarita. Během půldruhého roku výjimečného stavu byly uvězněny tisíce členů Solidarity. Odpor proti vyhlášení stanného práva stál život jedenáct lidí, během celého období přišlo o život dalších několik desítek obyvatel.
Při „prověrkách“, které následovaly po vyhlášení stanného práva, vyhodil komunistický režim z práce tisíce lidí. Proti opozici bylo nasazeno 70 tisíc vojáků, 30 tisíc příslušníků státní bezpečnosti, 1750 tanků, 1400 obrněných transportérů. Do všech nejdůležitějších státních institucí a podniků byli nasazeni místo ředitelů vojenští komisaři.
„Byl to velmi tvrdý zásah, v historické literatuře se mluví i o vojenském puči. Rozjely se mimořádné tvrdé represe, kromě zákazu shromažďování či vypnutí telefonů byl vyhlášen i večerní zákaz vycházení. Represe mířily na členy Solidarity, lidé byli zatýkáni, uvězněni, internováni v táborech, někteří byli i zavražděni. Zatýkání probíhalo velmi násilně, lidé vtrhávali do domů opozičních aktivistů a vyhrožovali jejich rodinám,“ připomněl zpravodaj ČT v Polsku Lukáš Mathé.
Vládu nad zemí převzala speciální komise pod vedením Wojciecha Jaruzelského. Tlak trval velmi ostře několik měsíců, pak se situace začala měnit. Tuhý režim ale trval celá 80. léta, třebaže stanné právo skončilo oficiálně v létě 1983.
Solidarita představovala hrozbu
Cílem represí bylo zničit Solidatiru, hnutí, které čítalo milion členů. To nemělo v sovětských satelitech ve východní Evropě obdoby. V létě roku 1980 si Solidarita vymohla na režimu určité ústupky, poté následoval zhruba rok a půl cesty ke svobodě, což se však všechno s vyhlášením stanného práva změnilo.
„Několik milionů členů, které měla Solidarita, pro komunistický režim představovalo smrtelné ohrožení. Těch samých několik milionů, rozdělených, odpojených od sebe, už takovou hrozbou nebylo,“ vysvětlil historik z Institutu národní paměti Grzegorz Majchrzak.
Opozice byla pozatýkaná či částečně pracovala dál v ilegalitě, radikálnější část hnutí se aktivizovala.
Otázky ohledně role Jaruzelského
Generál Jaruzelski byl v polské politice poměrně vysoko již od 60. let. Někteří historici tvrdí, že vyhlásil válečný stav ze své vlastní iniciativy, aby potlačil opozici a získal podporu Sovětského svazu. On sám ale později na svou obhajobu opakovaně prohlašoval, že jeho rozhodnutí bylo „menším zlem“, jež údajně zabránilo sovětské intervenci, která by znamenala obrovské krveprolití. Podle historiků ale takový zásah nehrozil.
Na konci dekády donutila špatná hospodářská situace vládu vyjednávat, znovu po dělnických stávkách. Komunisté se s opozicí v únoru 1989 sešli u kulatého stolu, rozhovory vyústily v červnové polosvobodné volby a později i pád režimu. Jaruzelski se stal na půldruhého roku prezidentem, než v roce 1990 odstoupil.
Poláci si letos dle zpravodaje připomínají dané události především uctěním památky obětí. Zapalují se svíčky, konají se i menší pochody. Akcí je celá řada i za účasti polského premiéra a prezidenta.
