Berlín – Německo 18 let po válce, rozdělený Berlín a historická návštěva Johna Fitgeralda Kennedyho, od níž dnes uplynulo půl století. „Ich bin ein Berliner!“ zaznělo 26. června 1963 z úst amerického prezidenta před radnicí v západoberlínské čtvrti Schöneberg. Pro obyvatele rozdělené metropole tehdy znamenalo toto symbolické gesto ujištění, že Spojeným státům není jejich osud lhostejný. Není pochyb o tom, že se jednalo o jeden z největších projevů v historii.
V průběhu roku 1949 vznikly na území Německa dva státní útvary, v oblasti ovládané Spojenci šlo o Spolkovou republiku Německo, v ruském okupačním sektoru vznikla Německá demokratická republika (NDR). Stejný osud potkal i německou metropoli - západní, demokratická část představovala jakýsi ostrůvek obklopený ze všech stran územím nepřátelsky naladěného východního Německa.
A pak v srpnu 1961 se objevila Berlínská zeď – demokratické země se nezmohly na žádný silný protest, a dokonce Kennedy se tehdy nechal slyšet, že zeď sice není kdovíjak hezké řešení, ale je tisíckrát lepší než válka.
Nejistota ohledně budoucnosti Západního Berlína se nevyhnutelně promítala i do životů běžných obyvatel. O to větší význam pro ně měla Kennedyho návštěva v červnu 1963 – Kennedy tenkrát prohlásil: „Všichni svobodní lidé, ať žijí kdekoliv, jsou dnes občany Berlína. A proto já, jako svobodný člověk, hrdě prohlašuji: jsem Berlíňan!“ Za tato slova, která vstoupila do dějin studené války, se mu dostalo nadšeného potlesku ze strany přítomných obyvatel.
Kennedy strávil v Berlíně pouhé čtyři dny, přesto jeho návštěva zaujala takřka celý svět. Nezapomenutelným zážitkem byla i pro mladého fotografa Ulricha Macka. Právě on tehdy nafotil 400 snímků, ale na stránkách magazínu Quick, pro který fotil, se jich objevilo pouhých šest. Zbytek unikátních záběrů ležel v zaprášené krabici v jeho domě do té doby, než se o ně začali zajímat jeho přátelé. Až nyní spatřili světlo světa díky Hansi-Michaelu Koetzleovi, který je připravil pro knihu Kennedy in Berlin.
Ze dne, kdy 400 tisíc lidí poslouchalo Kennedyho slova solidarity, si dnes Mack pamatuje pramálo. Snad jen to, že bylo teplo a že strašně moc chtěl získat co nejlepší záběry: „Byl jsem blázen do fotografování,“ řekl britské televizi BBC. Pro něj to nebyl ani tak velký historický okamžik, vnímal to spíš jako příležitost nafotit co nejlepší fotky. Dodnes o té práci mluví jako o nejlepší, jakou kdy dělal. Snímky ukazují vzrušení, které všude kolem panovalo, davy lidí, které si nutně potřebovaly potřást rukou s americkou hlavou státu, a jen málo obav o bezpečnost. Až o pět měsíců později se pak ukázalo, v jakém ohrožení J.F.K. v té době vlastně byl.
