Když se sovětský operační důstojník Stanislav Petrov chystal před pětatřiceti lety do práce, nejspíš jen sotva tušil, že zanedlouho zachrání svět před jaderným konfliktem. Šestadvacátého září 1983 krátce po půlnoci se totiž na radarové základně nedaleko Moskvy spustil systém včasného varování a vyslal falešnou zprávu o jaderném útoku. Petrov vyhodnotil správně, že se nejedná o útok Spojených států, a nedal podnět k odvetnému úderu.
Před 35 lety byl svět krůček od jaderné zkázy, odvrátil ji jediný muž
Stanislav Petrov sloužil v roce 1983, kdy zuřila studená válka, u počítače přijímajícího hlášení od sovětských družic sledujících raketové základny USA. Krátce po půlnoci zpozoroval na obrazovce hlášení o jaderném útoku na Sovětský svaz.
Po prvním čtverci, který signalizoval místo odpalu, se objevily další čtyři. Petrov ale správně rozpoznal, že se nejedná o pět amerických balistických střel nesoucích jaderné bomby, ale o poruchu sovětského systému včasného varování.
Stanislav Petrov
Uvědomil si totiž, že není pravděpodobné, aby Spojené státy zaútočily na SSSR pouhými pěti střelami, a zároveň si byl vědom předchozích problémů se sovětským systémem včasného varování. Později se ukázalo, že funkce družic byla mimo jiné nepříznivě ovlivněna nezvykle silným slunečním zářením.
V rozhovoru pro BBC v roce 2013 Petrov, který vloni zemřel, uvedl, že si ale v tu chvíli nebyl zcela jistý, zda tomu tak opravdu bylo. V případě, že by se zmýlil, území Sovětského svazu by do několika minut zasáhl první jaderný výbuch. Pokud by však Petrov nahlásil, že se o útok jedná, s velkou pravděpodobností by Sovětský svaz zaútočil na USA, což by přirozeně vedlo k odvetnému úderu Američanů.
Američané by v Rusku vyhladili 100 milionů lidí. I my bychom vygumovali nejméně polovinu amerického obyvatelstva. S jediným rozdílem: Kdo by byl zaútočil jako první, žil by o 20 minut déle.
I když si Petrov nejprve za svůj správný úsudek vysloužil pochvalu, později se stal pro sovětský režim nepohodlným, a to kvůli tomu, že odhalil chybu systému, na němž pracovali vlivní vědci. Jako nespolehlivého ho převeleli na nižší pozici a zanedlouho odešel předčasně do výslužby.
Incident se odehrál v době zvláště vyhrocených vztahů mezi USA a SSSR
Událost se přitom odehrála v období, které se mnohdy označuje jako takzvaná druhá studená válka. Zatímco v 60. a 70. letech se vzájemné vztahy mezi oběma znepřátelenými bloky začaly oteplovat – tyto roky se nesly ve znamení takzvané politiky détente, která je spjaná zejména s érou republikána Richarda Nixona a jeho ministra zahraničí Henryho Kissingera – počátkem 80. let byly opět na bodě mrazu.
- Francouzský výraz „détente“ v překladu znamená uvolnění napětí. V mezinárodní politice bývá spojován se 70. lety minulého století, kdy došlo k diplomatickému oteplení vztahů mezi USA, Sovětským svazem a Čínou. Důležitou úlohu v této politice sehrál tehdejší poradce pro otázky národní bezpečnosti a později americký ministr zahraničí Henry Kissinger. Série vzájemných schůzek vedla mimo jiné k podepsání bilaterálních dohod, které stanovovaly maximální limity na počet jaderných zbraní.
Ránu do zlepšujících se vzájemných vztahů zasadil v roce 1979 sovětský vpád do Afghánistánu, kde následně Sověti vedli deset let vyčerpávající a neúspěšnou válku.
V lednu 1981 navíc drtivě porazil úřadujícího prezidenta Jimmyho Cartera republikánský kandidát Ronald Reagan. Ten vyhlásil komunismu nesmlouvavý boj, zvýšil výdaje na obranu a v roce 1983 představil program Strategická obranná iniciativa, který se proslavil pod názvem Hvězdné války.
Už tak vyhroceným vztahům navíc nijak nepomohlo, když na začátku září 1983 Sovětský svaz sestřelil jihokorejský letoun KAL 007.
Doktrína vzájemně zaručeného zničení
Během studené války převládala už od 60. let, kdy začaly být jaderné síly obou velmocí téměř vyrovnané, doktrína vzájemně zaručeného zničení.
Například v roce 1969 Sovětský svaz disponoval 1200 mezikontinentálními balistickými střelami, 250 balistickými střelami odpalovanými z ponorky a 150 bombardéry s dlouhým doletem.
Spojené státy zase vlastnily 1054 mezikontinentálních balistických střel, 656 balistických střel odpalovaných z ponorek a 540 bombardérů. Strategická parita pak existovala i v následujících letech.
Z tohoto důvodu by i u menšího jaderného incidentu velmi pravděpodobně hrozilo, že vyústí v ničivou apokalypsu.
Situací, kdy se svět ocitl na pokraji jaderné války, bylo více
Porucha sovětského systému včasného varování před pětatřiceti lety přitom nebyla jedinou situací, kdy se svět ocitl na prahu jaderné zkázy. Incidentů, z nichž některé připomínají scénář slavného Kubricova filmu Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu, napočítal časopis National Interest hned několik.
V první řadě se jedná o kubánskou raketovou krizi z roku 1962, která vypukla následkem rozmístění sovětských raket středního doletu na Kubě.
V dalších případech šlo o nedorozumění, za kterými – podobně jako před pětatřiceti lety – stála technika.
Pouhý krůček ke třetí světové válce byl svět 20. února 1971. Kvůli poruše systému se po půl desáté ráno rozeznělo v amerických rozhlasových i televizních stanicích nouzové vysílání. Američané tak byli celých čtyřicet minut vystaveni strachu, že se k nim řítí nepřátelské střely, a čekali na mimořádné vysílání z Bílého domu. Naštěstí se jednalo o chybu, a nikoli o začátek jaderného konfliktu.
O osm let později si zase americká armáda myslela, že její vlastní simulace byla reálná, a skoro začala třetí světovou válku.
V roce 2013 zveřejnil Guardian dokument informující o incidentu, jenž se odehrál v roce 1961. Spojené státy se tehdy málem zničily dvěma vlastními vodíkovými bombami, které převážel letoun B-52. Bomby byly neúmyslně vyhozeny nad Severní Karolínu, a u jedné z nich dokonce začal detonační proces.
Podle BBC bomba byla téměř 260krát silnější než „Tlusťoch“ a „Chlapeček“ , které Američané shodili na japonská města Hirošimu a Nagasaki. Katastrofě tehdy údajně zabránil jediný spínač.
