Nikdy předtím, ani zřejmě nikdy potom nebyl svět tak blízko jadernému konfliktu jako v říjnu 1962 během tzv. kubánské raketové (neboli karibské) krize. Třináct dní napětí mezi supervelmocemi studené války, Spojenými státy a Sovětským svazem, ukončil 28. října 1962 příkaz sovětského vůdce Nikity Chruščova ke stažení jaderných raket z Kuby. Rozhodnutí stejného politika z jara 1962, na které v červenci 1962 navázal přísně utajený převoz a rozmisťování raket na Kubě, přitom celou krizi spustilo.
Před 55 lety se svět ocitl na prahu jaderné války. Chruščov a Kennedy zatáhli za záchrannou brzdu
Rozmístěním raket středního doletu s jadernými hlavicemi jen pár stovek kilometrů od amerického území chtěl Sovětský svaz vyrovnat své zaostávání na poli strategických střel, operace pod názvem Anadyr měla také posílit Chruščovovo postavení. Americkým zpravodajcům ze CIA ovšem zvýšená aktivita doslova „za humny“ neunikla a 16. října 1962 dostal prezident John Fitzgerald Kennedy (JFK) na stůl špionážní snímky potvrzující existenci sovětských raket na Kubě.
Šest dní nato vyhlásil Kennedy námořní blokádu Kuby, kterou eufemisticky označil jako „karanténu“. Kolem ostrova se uzavřel prstenec kontrolovaný válečnými plavidly a letectvem Spojených států. Sovětské ponorky a nákladní lodě, podezřelé z přepravy zbraní, se nicméně nadále přibližovaly. Napětí kulminovalo a hrozba rozpoutání války nabyla reálných rozměrů.
Do řešení situace se vložila Organizace spojených národů i papež Jan XXIII. Napětí se zmírnilo poté, co Chruščov přijal zprostředkovací návrh generálního tajemníka OSN U Thanta a nařídil sovětským lodím směřujícím na Kubu, aby změnily kurs dříve, než dorazí k linii americké blokády. Tím pominulo nebezpečí přímé konfrontace plavidel obou velmocí. USA však nadále trvaly na demontáži sovětských raketových základen.
52 minut
Historie.cs: Svět se bál o život
Na obou stranách byli lidé, co si přáli válku
V obou táborech se v tu dobu vedly horlivé diskuse mezi zastánci tvrdší linie a advokáty umírněnějšího přístupu. Jestřábové z Pentagonu tvrdili, že se jedná o bezprostřední ohrožení americké národní bezpečnosti a požadovali vojenskou akci s cílem zničit sovětské raketové základny na „ostrově svobody“. Vojenské vyústění konfliktu si přála také nemalá část tehdejší sovětské generality.
„Američtí a sovětští představitelé si byli vědomi rizika rozsáhlé jaderné konfrontace. Na počátku 60. let už byly velmi dobře zpracovány scénáře, k jakým materiálním škodám a primárně lidským ztrátám by taková konfrontace vedla,“ uvedl pro Český rozhlas při 45. výročí karibské krize expert na mezinárodní vztahy Tomáš Karásek z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.
Vrak průzkumného letadla U-2
Nejvyhrocenější okamžiky přišly ke slovu během „černé soboty“ 27. října, kdy byl konflikt doslova na spadnutí. Situace eskalovala zejména díky incidentu v podobě sestřelení amerického špionážního letounu U-2 s pilotem Rudolfem Andersonem, o které se nad Kubou postarala sovětská protiletadlová obrana. „Sbor náčelníků štábu stupňoval svůj tlak na prezidenta Kennedyho. Vzhledem k minimálnímu efektu blokády na postupující kompletaci sovětských raketových systémů vojáci prosazovali letecký útok s následnou invazí, a to již v pondělí 29. října,“ napsal historik Vladimír Nálevka ve své knize Horké krize studené války.
„Sám Kennedy odhadoval pravděpodobnost vypuknutí války – nikoliv nutně jaderné – jako třetinovou. Po sestřelení amerického U-2 se při pomyšlení na očekávanou reakci amerických jestřábů oči státního tajemníka Deana Ruska zalily slzami,“ popsal vypjaté momenty historik Vít Smetana v doslovu k českému překladu memoárů Roberta Fitzgeralda Kennedyho „Třináct dní“ (mladší bratr prezidenta byl ministrem spravedlnosti v jeho vládě a jeho nejbližším poradcem).
Na který ze dvou dopisů odepsat?
Ve hře o čas nakonec převážilo na americké straně stanovisko prosazované JFK, že je třeba zabránit masivní jaderné konfrontaci a najít způsob, jak vyjednat se Sověty oboustranně přijatelný kompromis. Zároveň se ukázalo, že strategie sovětského vedení udržet raketové základny na Kubě má své meze. „Chruščov se nechtěl hnát do ozbrojeného střetu. I na sovětské straně byla snaha neeskalovat napětí,“ dodal politolog Jaroslav Fiala.
Důležité bylo, že Kennedy a Chruščov spolu nepřestali komunikovat. Oba státníci si vyměnili několik depeší a právě dopis generálního tajemníka ÚV KSS z 26. října naznačil určitou vůli se dohodnout. Chruščov ve svém poselství položil důraz na nedotknutelnost kubánské suverenity, ovšem v dalším dopise už nebyl zdaleka tak vstřícný a kategoricky požadoval stažení amerických raket Jupiter z Turecka a Itálie. Klíčovým prvkem pro realizaci diplomatického řešení se nakonec stalo to, že Bílý dům se rozhodl zareagovat na první dopis.
Američané akceptovali Chruščovovy podněty a souhlasili s garancemi vůči Kubě – že vůči svému sousedovi nepodniknou vojenskou intervenci a že se nebudou vměšovat do jejích vnitřních záležitostí – to vše výměnou za stažení sovětských nukleárních raket středního doletu z ostrova pod kontrolou OSN. Robert Kennedy navíc na schůzce se sovětským velvyslancem Dobryninem oznámil, že USA jsou připraveny odstranit rakety Jupiter, ovšem tento záměr se nesmí za žádnou cenu dostat na veřejnost.
Chruščov reagoval telegramem, v němž slíbil stáhnout rakety. Druhý listopadový den Kennedy oznámil, že sovětské raketové základny na Kubě byly demontovány. Námořní blokáda byla ukončena 20. listopadu.
- Poznámka ke stažení amerických raket Jupiter ze základen NATO v Turecku a Itálii: Sověti netušili, že již v té době považovali Američané rakety za zastaralé a nepotřebné a jejich odstraněním by fakticky o nic nepřišli. Avšak prezident Kennedy, aby zachoval tvář, s jejich stažením souhlasil pod podmínkou – že se o tomto „ústupku“ nikdo nedozví. Rakety z Evropy byly nakonec kvůli zastaralosti odstraněny na jaře 1963. Pravdu o tajné dohodě se Sověty přiznali Američané teprve v 80. letech.
Rozumný kompromis odstartoval détente
„Domnívám se, že to byl skutečně kompromis, který nakonec uspokojil obě strany,“ hodnotí přelomové události staré 55 let iberoamerikanista Josef Opatrný. Podle jeho názoru vedly alespoň k dočasnému zmírnění napětí mezi Východem a Západem a stály u zrodu éry détente ve vztazích mezi oběma mocenskými bloky. „Období détente, které následovalo, tím bylo, myslím, hodně ovlivněné,“ zdůraznil Opatrný.
Důsledkem karibské krize bylo zřízení přímého telefonického spojení, takzvané horké linky mezi prezidentem USA a nejvyšším představitelem Sovětského svazu. Konflikt v Karibiku vedl také k sovětsko-americkým jednáním o první mezinárodní dohodě o omezení jaderného zbrojení. Smlouva o zákazu pokusů s jadernými zbraněmi byla podepsána v srpnu 1963 v Moskvě.
O rok později se z pozice nejmocnějšího muže Kremlu musel poroučet Chruščov. „Lze říci, že karibská krize k tomu jednoznačně přispěla. Posílila prostě tendence jeho rivalů – zbavit se ho. Prostě proto, že se ukázal jako nezodpovědný, že to dobrodružství neměl promyšlené se všemi možnými důsledky,“ uzavřel Vít Smetana.
