Londýn – Irský premiér Endy Kenny se omluvil ženám, které zažily kruté podmínky v Magdaleniných prádelnách. Mezi lety 1922 až 1996 si peklem prádelen provozovaných církví prošlo na deset tisíc „problémových“ dívek a „padlých“ žen. Otrocké podmínky, za kterých pracovaly zadarmo od rána do večera, poodhalila zpráva speciální vyšetřovací komise.
Kenny uznal, že prádelny reprezentovaly „kruté a nekompromisní Irsko“. K oficiální omluvě od vlády sice zatím nedošlo, ale premiér se obětem osobně omluvil a vyjádřil soustrast rodinám těch, které tvrdou dřinu v prádelnách nepřežily.
Uznal, že 2 124 žen bylo v církevních zařízeních uvězněno na základě rozhodnutí státní správy. Finanční kompenzace, které oběti požadují, ale neslíbil.
Život žen v krutých podmínkách Magdaleniných prádelen poodhalil v roce 2002 film Petera Mullana Padlé ženy (The Magdalene Sisters). Snímek ukazuje strádání žen a dívek umístěných do církevních prádelen, kde je těžká práce tím nejmenším zlem. Film popisuje despotické chování řádových sester vůči jejich „chráněnkám“. Mullan sbíral materiál na film přímo v těchto polepšovnách. Drsný popis praktik, ke kterým v prádelnách běžně docházelo (často s odkazem na boží vůli), naprosto šokoval veřejnost.
Nové jméno a dřina do úmoru
Do prádelen byly posílány takzvané „padlé“ ženy a dívky bez domova, označované jako „problémové“. V klášterních prádelnách řízených třemi řády jeptišek vykonávaly neplacenou manuální práci. Některé ženy se do Magdaleniných prádelen dostaly za trestné činy, některé třeba jen za jízdu bez jízdenky.
Po přijetí do prádelny dostaly dívky nové jméno. Od rána do večera praly pláště, povlečení pro nemocnice nebo armádní ubytovny.
V roce 2011 vyzval výbor OSN proti mučení irské orgány, aby se případem začaly zabývat. V reakci na to vznikla meziresortní komise, která měla odhalit případné zapojení státu do chodu Magdaleniných prádelen. Komise vyzpovídala přeživší i náboženské kongregace.
V prádelnách umíraly patnáctileté dívky i devadesátileté ženy
Její předseda senátor McAlees uvedl, že polovina dívek tvrdě pracujících v prádelnách byla mladší než 23 let. A více než 4 000 žen strávily v krutých podmínkách víc než rok. Zhruba 1 500 žen žilo v prádelně více než pět let. Některé ženy byly v prádelnách „hospitalizovány“ dokonce několikrát.
Vyšetřování nenašlo důkazy o sexuálním zneužívání. Deset procent žen tam poslala přímo jejich rodina, 19 procent do nich vstoupilo dobrovolně. Zpráva navíc odkrývá další tragická fakta - nejmladší dívce, která úpornou dřinu nepřežila, bylo 15 let. Nejstarší ženě dokonce 95.
Zpráva vychází ze záznamů osmi z deseti prádelen, o zbývajících dvou chyběly záznamy.
Příběhy, kterým nikdo nechtěl naslouchat:
Maureen Sullivanová se do prádelny dostala ve 12 letech. Její otec zemřel a matka se znovu vdala a podle svých slov ji otčím zneužíval. Kněz proto její matce navrhl, že by mohla poslat dceru do „hezké školy“. To se také nakonec stalo, ale Maureen už učebnice nikdy nespatřila. Musela pracovat ve dne v noci, sedm dní v týdnu. Dostala nové jméno Frances. „Nikdy jsem neudělala nic špatného. Byla jsem nevinné dítě. Důvěřovala jsem jeptišce a svěřila jsem jí svůj příběh. Byla jsem vychována v důvěru v kněze i řádové sestry. Teď vidím, jak to bylo hloupé.“
Maureen začala pracovat v šest ráno, směna většinou končila v devět večer. Musela drhnout podlahy, pracovat v prádelně, dělat růžence nebo plést svetry. „Vzali mi všechno. Mé jméno. Moje právo být dítětem, jít ven a hrát si s dalšími dětmi. Mé právo mluvit s jinými lidmi.“
V prádelnách strávila pět let a matka ji za tu dobu navštívila jen čtyřikrát. „Když mi bylo šestnáct, matka přišla do prádelny a zeptala se, zda bych neměla dostat konečně zaplaceno. Řekla jsem to knězi. Druhý den ráno mi sbalili věci a nechali mě stát na zastávce s pěti librami v ruce. Musela jsem se vrátit do města, kde mě zneužívali. Nedokázala jsem s nikým normálně komunikovat. A nikdo se nestaral o to, co se mi stalo.“
„Ze zprávy vyplývá, že mnoha lidem nikdo nevěřil. Popírali jejich výpovědi. Přesto je teď jasné, že celou dobu říkali pravdu. Žádám omluvu od církevního řádu. A žádám premiéra mé země, aby se mi omluvil za to, že mi vzali vzdělání i identitu.“
Marina Gamboldová v osmi letech osiřela a pak žila s babičkou. V šestnácti zjistila, že nemá kam jít. Proto ji kněz poslal do Magdaleniny prádelny. „Stoupala jsem po schodech. Vyšla sestra a řekla mi, že se od této chvíle jmenuji Fidelma. V prádelně jsem pracovala od osmi od rána zhruba do šesti večer. Byla jsem strašlivě hladová. Každý den jsem dostala k snídani jenom namazaný chleba.“
Marina také vzpomíná, jak drhla podlahu tak dlouho, až začala plakat bolestí. Jednou rozbila hrníček a sestra se rozhodla, že jí naučí opatrnosti. „Uvázala mi na tři dny kolem krku řetěz a musela jsem jíst z podlahy. Pak jsem si musela kleknout na kolena a odříkat: 'Prosím Všemohoucího Boha o odpuštění, Panu Marii o milost a své nejbližší o odpuštění za špatný příklad, který jsem jim dala.'“
Gambolová strávila v prádelně skoro tři roky. „Když jsem vyšla z kláštera, okamžitě jsem chtěla pryč z Irska. Bylo mi devatenáct. Nervově jsem se zhroutila. Většinu času jsem plakala. Navíc jsem byla úplně sama, neměla jsem rodiče. A ta bolest nikdy nepřebolela.“
