Před tisíci lety byl položen základní kámen opatství Mont-Saint-Michel ve francouzské Normandii. Dnes je to jedno z nejnavštěvovanějších poutních míst na celém světě. K památce, která je od roku 1979 na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, se každý rok vypraví na tři miliony lidí.
Místo je považováno za jeden z divů světa. Keltové věřili tomu, že na ostrov odcházejí duše zemřelých a podle legendy tam biskup Aubert začal stavět kapli poté, co mu to ve snu přikázal archanděl Michael. Davy turistů dnes míří až na vrchol ostrova, do opatství, kde žili v minulosti mniši.
„Od konce osmnáctého až do poloviny devatenáctého století sloužilo místo jako vězení. Tady v opatství stály cely a dílny, kde vězni pracovali,“ popisuje kurátorka a průvodkyně Margaux Gratreauxová.
U příležitosti výjimečného výročí uspořádali v opatství výstavu s více než dvěma desítkami uměleckých předmětů, připomínající, že už ve středověku byl ostrov poutním místem. Patří mezi ně i socha svatého Michaela bojujícího s drakem či maketa kostela a opatství z osmnáctého století.
Místo v sezoně trpí nájezdy turistů
I díky letošním oslavám není během léta ve vesnici často k hnutí. Proto zvažují, jak příliv turistů regulovat a připravují plány, jak přilákat návštěvníky i mimo sezonu. „V zimě je atmosféra zvláštní. Fouká vítr, moře je jiné, stejně jako barvy. Je tu méně lidí, můžeme místu lépe porozumět,“ míní Gratreauxová.
Mont-Saint-Michel je výjimečné i tím, že má jako jedna z mála pamětihodností ve Francii papírového průvodce pro návštěvníky i v českém jazyce.
Řada lidí, především umělců, raději pozoruje ostrov z odstupu, je to pro ně inspirativnější. Třeba malířka Elodie Studlerová maluje sérii obrazů často z jednoho místa. Tvrdí, že mytická pamětihodnost se jí mění před očima. „Je to místo, kam chodím pravidelně. Velmi časně ráno, při východu slunce nebo ještě předtím. Ale mám to tu ráda i večer.“
Silnici nahradila hráz
Pozoruhodný je i patnáctimetrový rozdíl mezi odlivem a přílivem, na který není dobré zapomenout. Vyprávět by mohl řidič autobusu, který se v noci na ostrově zapomněl a ráno svůj vůz marně hledal. „Nenašli ho. Zavazadla byla pod vodou, vůz nemohl jet. Stalo se to jen kousek od hlavního vchodu,“ vzpomíná ředitel turistického úřadu Emmanuel Villain.
Nepozorní řidiči si oddechli po rozsáhlé rekonstrukci, která pomohla zachránit ostrovní charakter poutního místa. Silnici totiž nahradila hráz umožňující pohyb mořských proudů a zabraňující zanášení zátoky.
