Londýn - Robert Falcon Scott byl velkou osobností slavné objevitelské éry, jeho poslední expedice však byla dvojnásobně smolná. Brit nejprve soutěžil s Norem Roaldem Amundsenem o to, kdo jako první na světě dosáhne jižního pólu. Prohrál, Amundsen dobyl jižní pól o měsíc dřív, Scott dorazil až 18. ledna 1912. „Díkybohu! Je to děsivé místo, a tím strašnější pro nás, kteří jsme se namáhali k němu dojít, aniž bychom byli odměněni prvenstvím,“ zapsal si Scott do deníku, zveřejněném v roce1 913. Aprohrál i podruhé – na zpáteční cestě 29. března 1912 vyčerpáním a vysílením zahynul i se svými společníky. Jejich těla byla nalezena až o osm měsíců později.
„Obávám se, že musíme zemřít… ale byli jsme na pólu a zemřeme jako džentlmeni - lituji jen žen, které za sebou zanecháváme,“ uvedl slavný polárník v dopise, který napsal v březnu 1912, když si uvědomil, že nešťastnou expedici nepřežije.
Poslední zápis měl datum 29. března 1912:
„Den co den jsme byli připraveni vyrazit ke skladišti vzdálenému jen18 kilometrů, ale venku před stanem zuří sněhová bouře. Myslím, že nemůžeme očekávat už nic dobrého. Vydržíme až do konce, ale jsme přirozeně den za dnem slabší a naše smrt už nemůže být daleko. Je to bída, ale myslím, že už nebudu moci psát… Proboha postarejte se o naše rodiny!“
V roce 2007 si poprvé mohla veřejnost přečíst i dopis, který psal Robert Scott své manželce s vědomím blížící se smrti. „Jsme v pěkné bryndě a pochybuji, že se z toho dostaneme,“ psal ve svém posledním dopise manželce. Zároveň ji však ujišťoval, že svůj konec přijímá bez lítosti. „O kolik lepší to bylo než lenošit doma,“ dodal v listu, který byl nalezen téměř rok poté, co on i jeho kolegové z výpravy podlehli uprostřed antarktických ledových plání zimě a hladu.
„Veď pokud možno chlapce k zájmu o přírodovědu, je to lepší než hry,“ psal Robert Scott z Antarktidy. Jeho syn, tehdy tříletý, absolvoval později Trinity College na cambridgeské univerzitě a stal se předním ornitologem.
„Není snadné psát kvůli zimě - je 70 stupňů pod nulou a nemáme žádné jiné útočiště než stan. Víš, že jsem tě miloval… a nejhorší na celé této situaci je myšlenka, že už tě nikdy nespatřím,“ obrací se na svou manželku v posledním dopise. „Nebyl jsem asi moc dobrým manželem, ale doufám, že budu dobrou vzpomínkou.“
Scottův kolega Edgar Evans je již tou dobou po smrti - cestou při sestupu se zranil na hlavě a zemřel ve spánku. Lawrence Oates trpící vážnými omrzlinami odchází do oslepující vánice se slovy „Jdu ven, a možná se tam chvilku zdržím.“ Robert Scott, Henry Bowers a Edward Wilson se ještě snaží udržet při životě, později však i oni doplácejí na vyčerpání, podvýživu a omrzliny. Scotta tak již nedostihne krátká synova zpráva „Milý tatínku, stanu se bubeníkem.“ ani ta druhá konstatující prostě „Miluji tě.“
Veškerá osobní Scottova korespondence je uložena v muzeu Scottova výzkumného polárního ústavu při Cambridgeské univerzitě. Ústavu ji věnovala Philippa Scottová, vdova po polárníkově jediném dítěti Siru Peteru Scottovi, který zemřel v roce 1989.
