Česká republika je země s relativně krátkou republikánskou tradicí, v porovnání se vzorovými Spojenými státy na Pražském hradě dosud působilo jen deset prezidentů (oproti čtyřiačtyřiceti nájemníkům Bílého domu), a to mezi ně počítáme i ty československé. Každý z nich se ovšem specifickým způsobem otiskl do národní historie. Ve spojení s příznačnými výroky pro vás vybíráme nejvýraznější momenty jejich vlády.
TOMÁŠ GARRIGUE MASARYK (1918–1935)
Zakladatel republiky i prezidentského úřadu, filosof a sociolog, se odvolával na tradice českého humanismu od Mistra Jana Husa až po Jednotu bratrskou. Především kvůli početné německé menšině postavil nový stát na ideji jednotného národa Čechoslováků s jazykovými větvemi češtiny a slovenštiny. Díky zákonné výjimce byl prezidentem zvolen celkem čtyřikrát, naposledy v roce 1934. Tehdy pronesl: „Státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily.“
EDVARD BENEŠ (1935–1938)
Prvorepublikového ministra zahraničí prosazoval za svého nástupce sám Masaryk. Spoluautor meziválečného evropského pořádku ovšem nastoupil do funkce již v době růstu německých ambicí. Poté, co Československo bez boje podstoupilo Německu Sudety, odstoupil z úřadu a emigroval do Anglie. Ve svém abdikačním projevu z 15. října 1938 uvedl: „Koruna naší vlasti je osekána, ale kořeny národa tkví pevně v jeho zemi. Sestupme ke kořenům a soustřeďme všechnu svou starou a rodovou sílu do nich. Koruna po čase opět vyrazí svými ratolestmi.“
EMIL HÁCHA (1938–1945)
Někdejší předseda Nejvyššího správního soudu a uznávaný právník sehrál nešťastnou roli českých dějin, když působil na Pražském hradě coby prezident v době říšského protektorátu. Dnes platí za zrádce národa („Hácha – Hitlerův brácha“), protože se do povědomí dostala zejména jeho proněmecká prohlášení, kdy například odsoudil atentát na Heydricha a z následných represí obvinil svého předchůdce: „Všechna česká krev, dosud prolitá, mohla býti ušetřena. Kdyby nebylo štvaní pana Beneše, jeho lidí v cizině a jeho tajných přisluhovačů v našich zemích, byla by naše vlast nejpožehnanější a nejklidnější končinou celé Evropy.“ Za úlitby okupantům nicméně získával ústupky pro český národ – například propouštění zatčených studentů nebo uvězněných Čechů.
EDVARD BENEŠ (1945–1948)
Beneš se vrátil do země po osvobození v roce 1945 a ve své druhé prezidentské éře asistoval okleštění československé demokracie mimo jiné tím, že bylo obnoveno jen několik politických stran. Jedním z nástrojů byly prezidentské dekrety, v jejichž rámci se uskutečnil také sporný odsun českých Němců, který Benešovu éru navždy definoval. „Tento národ přestal být v této válce už vůbec lidským a jeví se nám už jen jako jedna jediná lidská nestvůra. Tento národ musí stihnout za to všechno veliký a přísný trest. (…) Řekli jsme si, že německý problém v republice musíme definitivně vylikvidovat,“ uvedl Beneš na adresu Němců v květnu 1945. Svými kroky v únoru 1948, kdy přijal demisi dvanácti ministrů demokratických stran, otevřel komunistům dveře k nastolení totalitního režimu. Čtyři měsíce poté abdikoval.
KLEMENT GOTTWALD (1948–1953)
Hlavní představitel komunistického převratu v únoru 1948 stál na počátku kolektivizace, militarizace a industrializace země, přičemž v cestě za „světlými zítřky“ Gottwaldovo vedení konfiskovalo soukromý majetek a pronásledovalo všechny představitele názorové opozice. Za jeho vlády bylo 241 lidí popraveno po vykonstruovaných procesech. Gottwaldův vzor ve všech oblastech představoval SSSR, potažmo vůdce J. V. Stalin. Ku příležitosti jeho sedmdesátin Gottwald pronesl: „Učení Lenina a Stalina, zkušenosti Sovětského svazu, toť největší studnice poučení pro naši každodenní budovatelskou práci, toť reflektor osvětlující nám cestu k socialismu.“
ANTONÍN ZÁPOTOCKÝ (1953–1957)
Gottwaldův nástupce proslul nejen jako autor románu Rudá záře nad Kladnem, ale i bodrou lidovostí a deklarovaným pochopením běžných lidských starostí. Pod tváří „dělnického táty“ se ale skrýval stalinista, který pokračoval v politických procesech. V zájmu umoření státního dluhu spustil k 1. červnu 1953 měnovou reformu, která obrala občany o životní úspory – hotovost nad 300 korun se přepočítávala minimálně kurzem 50:1. Zápotocký tuto „velkou peněžní loupež“ vyvracel ještě den před spuštěním: „Naše měna je pevná a měnová reforma nebude. Všechno jsou to fámy, které šíří třídní nepřátelé. “
ANTONÍN NOVOTNÝ (1957–1968)
Třetí z řady dělnických prezidentů usedl na Pražském hradě z přímého přání Moskvy. Byl prvním, kdo se nechal titulovat „soudruhu prezidente“ (Gottwald i Zápotocký zůstávali u oslovení „pane“) – větší důraz ostatně kladl na svou funkci prvního tajemníka ÚV KSČ, v hradní kanceláři pobýval jen tři dny v týdnu. O úřad projevil zájem teprve ve chvíli, kdy ho v lednu 1968 Alexander Dubček sesadil z čela KSČ. Proslul záští ke Slovensku a jeho emancipačním snahám, na oslavách 100. výročí založení prvního slovenského gymnázia dokonce zakázal své ženě převzít nabízené dary od Slováků se slovy „Božka, nic neber!“
LUDVÍK SVOBODA (1968–1975)
Poválečný ministr obrany a hrdina z východní fronty upadl u KSČ v 50. letech v nemilost a pracoval i jako účetní v JZD. Vrcholem jeho kariéry se stalo prezidentství ve vypjatých dnech sovětské okupace, a byť odmítl pučistickou vládu českých stalinistů, po jednáních v Moskvě se stal jedním z proponentů tuzemské normalizace. Poslušnost vůči Kremlu byla hořkou tečkou za jeho projevem k národu z 21. srpna 1968: „Naléhavě vás žádám, abyste zachovali plnou rozvahu a naprostý klid. S důstojností a kázní, kterou jste prokazovali v minulých dnech, vyčkejte dalších kroků ústavních orgánů republiky.“
GUSTÁV HUSÁK (1975–1989)
Prezident zapomnění, jak Husáka pojmenoval Milan Kundera, byl hlavním strůjcem tuzemské normalizace a takzvaného reálného socialismu. Tato éra symbolizovaná masivní výstavbou sídlišť a baby boomem zůstává dobou falešných úspěchů, jež Husák neopomínal zmiňovat v každém projevu: „V naší společnosti platí prostá zásada: chceme-li lépe žít, musíme lépe, zodpovědněji, kvalitněji pracovat, efektivněji vyrábět.“ Ve stejné době rostla opozice vůči režimu v podobě Charty 77, jíž Husák systematicky bagatelizoval: „Všechny kampaně, které jsou v rozporu se životem a vědomím našich lidí, mohou skončit jedině krachem, a žalostné figurky, jež se tomu propůjčí, skončí na smetišti dějin.“
VÁCLAV HAVEL (1989–2003)
Do prezidentského křesla jej vynesla sametová revoluce v prosinci 1989. Hlavní tvář českého disentu, dramatik a spisovatel Havel, byl posledním československým a zároveň prvním českým prezidentem. V době jeho vlády se Česko vydalo ke svobodné pluralitní demokracii a hlavním heslem se stal „návrat do Evropy.“ Havel vzbuzoval pozornost svými provokativními projevy, z nichž legendárním se stal už ten první novoroční. „Čtyřicet let jste v tento den slyšeli z úst mých předchůdců v různých obměnách totéž: jak jsme všichni šťastni, jak věříme své vládě a jaké krásné perspektivy se před námi otevírají. Předpokládám, že jste mne nenavrhli do tohoto úřadu proto, abych vám i já lhal. Naše země nevzkvétá.“ Podobně rozvířil hladinu veřejné debaty i svým posledním projevem na Foru 2000 krátce před svojí smrtí. "Poslední dobou mám pocit, že vstupujeme, a myslím euroatlantické společenství, do celkem nebezpečné fáze. S tím, jak se ekonomické produkty a energetické zájmy stávají prioritou, jako kdyby lidská práva a občanské svobody byly jednoduše třešničkou na dortu, jen ozdobou.“
VÁCLAV KLAUS (2003–2013)
Autor české ekonomické transformace a zakladatel ODS patří spolu s Havlem mezi nejvýraznější tváře porevolučního politického života. Klaus proslul verbální obhajobou neoliberální ekonomiky, kritikou EU a globálních trendů, například boje proti změnám klimatu. Coby premiér se vymezoval vůči „nepolitické politice“ a občanské společnosti hájené Havlem a odmítal vyzdvihovat statečnost opozičníků vůči komunistické totalitě. "Nesouhlasím s těmi, kteří vytýkají obyčejným lidem, že s totalitním režimem kolaborovali, že se nebouřili, že nezakládali různé opoziční skupiny, jako to udělala skupina intelektuálů – z větší části bývalých straníků – v několika seskupeních v 70. a 80. letech. Reakcí oné masy 'obyčejných občanů' na nesvobodné poměry byla rezistence, nevýkonnost, náhradní individuální aktivity, atomizace společnosti (…) Byli to však právě oni, kdo svým chováním vytvořili předpoklady pro 17. listopad roku 1989," napsal Klaus k výročí revoluce v roce 2003.
