Pripjať – Místa, která byla svědky dramatických událostí, mají pro turisty své kouzlo. A jinak tomu není ani u města Pripjať ležícího v těsné blízkosti Černobylské elektrárny, kterému se po výbuchu elektrárny a následné evakuaci obyvatel přezdívá „město duchů“. V roce 2002 bylo místo otevřeno pro turismus, už dva roky poté zde bylo 870 návštěvníků. Někomu může návštěva Černobylu připadat jako zbytečné, depresivní a nebezpečné dobrodružství, přesto ročně město navštíví tisíce zájemců.
Když dnes turista navštíví Pripjať, vidí neobydlené domy v havarijním stavu. Totální destrukce města je patrná snad na všech budovách. Jediné místo, které nebylo tolik zpustošeno rabováním, je škola. Papírové výkresy, nástěnky, školní kamna a vše, co nebylo možné zpeněžit, zde zůstalo. Podle průvodce měly děti osudný den nácvik s plynovými maskami, které je tu dodnes možné vidět na zemi.
Pripjať byla výstavní skříní Sovětského svazu
Ve své době přitom patřila Pripjať, která se začala stavět až v roce 1970 pro potřebu jaderné elektrárny, k výstavním skříním Sovětského svazu. Město bylo domovem pro přibližně 50 000 obyvatel, převážně pracovníků elektrárny a jejich rodin. Původně to bylo „město mladých“, kdy věkový průměr nedosahoval ani 30 let.
Na hlavním náměstí byl hotel, kulturní centrum i obchodní dům a dominovala mu socha Lenina. Město disponovalo kompletní infrastrukturou: nemocnice, úřady, školy, obchody a zábavní zařízení. Většina názvů ulic se nesla v sovětském ideologickém duchu, jako například Leninova třída, ulice Družby národů či ulice Stalingradských hrdinů.
Po havárii se z Pripjati stalo město duchů, pár patriotů se ale vrátilo
Ihned po havárii do Pripjati začaly přijíždět speciální armádní jednotky, které měly dohlížet na kolony autobusů a nákladních aut odvážejících obyvatelstvo města. Okolo 130 000 lidí z blízkého okolí bylo po havárii evakuováno. Evakuace však proběhla až několik desítek hodin po havárii. Obyvatelům nebylo dlouho řečeno, co se vlastně děje, a tak většina z nich ani nevěděla, že jsou během evakuace velmi silně ozařováni.
Mnozí se přestěhovali do Kyjeva a později do města Slavutyče vybudovaného po tragédii, které leží asi padesát kilometrů na východ od Pripjati. U většiny lidí zasažených radiací se pozdější zdravotní problémy týkaly především štítné žlázy a kardiovaskulární soustavy. Ačkoliv je celá oblast stále radioaktivní a město oficiálně opuštěné, několik zejména starých lidí se i přes nebezpečí rozhodlo vrátit do svých domovů.
16 let po havárii se ukrajinské úřady rozhodly oblast otevřít širší veřejnosti a po dalších osmi letech povolili vstup do přilehlého města Pripjať. Nejjednodušší způsob, jak se do oblasti dostat, jsou organizované výlety, které je možné objednat i z České republiky. Levnější variantou je bezesporu objednání přímo v Kyjevě, kde se cena i s dopravou pohybuje okolo 100 dolarů.
První návštěvou bývá školka, která je vzdálena asi 4 km od města Černobylu. „Před vstupem do školky dozimetr ukazuje 920 mikroRentgenu za hodinu. To je čtyřikrát vice, než tomu bylo v době před havárií,“ říká průvodce Sergey Kostiuk.
Během pobytu v zóně je zakázáno kouřit, jíst a pít na volném prostranství, sedat si, pokládat svoje věci nebo odnášet artefakty z kontaminované zóny. Návštěvník je povinen mít dlouhé kalhoty, tričko s dlouhým rukávem nebo bundu a uzavřenou obuv.
Průvodci dobře znají bezpečná místa, přesto se někteří odváží přivést návštěvníky do zakázaných oblastí, jako je skladiště techniky nebo červený les, kde je hodnota radiace stále vysoká. „Tento les byl zasažen prvním radioaktivním spadem a i mezi stromy, které vyrostly teprve za poslední roky, je stále patrné zvýšené množství radiace. Stačilo by zde tedy zůstat jednu hodinu a člověk by dostal stejnou dávku, jaká je maximální povolená dávka pro pracovníka jaderné elektrárny,“ vysvětlil průvodce.
Za deset hodin dostane v Pripjati člověk dávku radiace jako při rentgenu hrudníku
Další zastávkou je samotná jaderná elektrárna. Ta leží asi 18 kilometrů severně od města Černobylu. Návštěva Černobylu je rozhodně silným zážitkem a pokud se člověk řídí pokyny průvodce, dá se říci, že se jedná o relativně bezpečný výlet. Celková hodnota za desetihodinový pobyt ozáří člověka asi polovinou dávky jako při rentgenu hrudníku.
Černobylská jaderná elektrárna se nachází necelých 130 kilometrů severně od Kyjeva blízko hranice s Běloruskem. Samotná stavba jaderné elektrárny začala v 70. letech, první čtyři reaktory byly dokončeny mezi lety 1977 až 1983 a dva další byly již v době havárie rozestavěny. Elektrárna před havárií produkovala asi 10 % ukrajinské elektřiny a fungovala až do roku 2000.
Dne 26. dubna 1986 v 1:24 ráno se toto místo navždy zapsalo do dějin. Na rozdíl od Fukušimy, kterou postihla přírodní katastrofa neuvěřitelných rozměrů, byl Černobyl – oficiálně elektrárna V. I. Lenina – plně funkční jaderná elektrárna, které nehrozilo nebezpečí. Čtvrtý blok, kde k nehodě došlo, dokonce právě směřoval k „vypnutí“.
K výbuchu došlo při nesprávném a riskantně provedeném pokusu. Svou roli sehrála také konstrukce reaktoru, nedostatečně proškolený personál a nedodržení několika bezpečnostních zásad. Výbuch na místě usmrtil 31 lidí a tisíce dalších zahynuly na choroby vyvolané vysokou radiací. Údaje o tom, kolik lidí trpí na následky ozáření, se podle jednotlivých statistik různí.
Aby nedocházelo k dalšímu úniku radiace, do ovzduší byl narychlo vybudován betonový sarkofág. Mělo jít jen o provizorní řešení, avšak z nedostatků financí je dodnes jedinou ochranou. Jeho nevyhovující stav dal vzniknout organizaci Chernobyl Shelter Fund, do kterého přispívá 29 členských zemí, včetně České republiky. Podle současných odhadů zbývá pod nevyhovujícím sarkofágem 95 procent jaderného paliva, proto se v roce 2010 začalo s výstavbou sarkofágu nového. Tento nový kryt zakryje blok nejméně na sto let.
Okolí města je stále silně zamořené, především cesiem, a bude muset uplynout nejméně 150 let, než dojde k poklesu radioaktivity na úroveň, která je pro lidský organismus únosná.
Radioaktivní náhradní díly? Na Ukrajině běžné…
Ještě dnes nejen zaměstnanci rozebírají zbytky města, které se dají zpeněžit, a tak si přivydělávají. Ve sběrnách nikdo radiaci neměří a železo nasáklé radiací dnes může být ve všech koutech bývalého Sovětského svazu. Oficiálně se na tyto praktiky přišlo teprve nedávno, když už většina předmětů byla odcizena. Nic netušící lidé nejen v Kyjevě jsou po několika letech překvapeni, že jejich zakoupený radiátor vydává záření.
Nápad udělat z města muzeum se jeví jako nereálný. V budovách je více radiace než venku a kvůli jejich špatnému stavu by muzeum dlouho nefungovalo. Velká část budov tak bude nakonec srovnána se zemí.
Osud celé oblasti je stále nejistý. V současné době žije ve vzdálenosti deset a více kilometrů kolem tisíce lidí, kteří se po katastrofě vrátili do svých domovů.
