Před dvaceti osmi lety zavraždila armáda Čínské lidové republiky několik tisíc studentů, kteří na náměstí Tchien-an-men demonstrovali za demokratizaci země. Rozkazu střílet do davu a rozehnat jej za každou cenu předcházel střet radikálního a liberálního křídla komunistické strany. Dodnes je v Číně zakázáno o masakru hovořit a většina Číňanů tak o něm vůbec neví.
Masakr na Tchien-an-men i po 28 letech udivuje brutalitou. V Číně je stále tabu
Vojenský zákrok na pekingském náměstí Tchien-an-men proti čínským studentům, kteří v roce 1989 demonstracemi a hladovkami volali po širší demokratizaci země, pro Čínu znamenal několikaletou ztrátu kreditu v zahraničí a její vnitropolitický vývoj ovlivňuje dodnes. Masakr si tehdy vyžádal nejméně 1300 obětí. Neoficiální čísla však hovoří o 7000 mrtvých.
Dramatickým událostem předcházelo období pragmatických reforem, inspirovaných tehdy vrchním velitelem ozbrojených sil a náměstkem předsedy vlády Teng Siao-pchingem, který se po smrti Mao Ce-tunga v roce 1976 stal rozhodujícím mužem Číny. Jeho „program čtyř modernizací“ v průmyslu, zemědělství, vědě a technice a ve vojenství odsunul ideologii do pozadí.
Rozvoj ekonomiky ale přinesl také problémy, například hyperinflaci. To vyvolalo nebývalou vlnu kritiky. Mířila i na nejvyšší představitele země, které obviňovala z korupce a nepotismu. Ozvali se intelektuálové, poukazující na malou míru svobody v umělecké a politické sféře. Koncem 80. let došla stará garda v čínském státním, stranickém i armádním vedení k přesvědčení, že liberalizace už přesáhla únosné meze a že je třeba za každou cenu zabránit dalším změnám.
Na počátku tragických událostí byla smrt reformně orientovaného předsedy ÚV KS Číny Chu Jao-panga. Dva dny po jeho smrti, 17. dubna 1989, dorazily první stovky studentů na pekingskou třídu Tchien-an-men, aby uctily jeho smrt. Diskuze mezi shromážděnými studenty, akademiky a intelektuály postupně vyústily v požadavky zavedení demokratických svobod, svobody projevu a tisku.
Střet v komunistické partaji
Protesty vyvrcholily v polovině května, kdy do Číny na čtyři dny přijel generální tajemník ÚV KSSS Michail Gorbačov, s jehož podporou studenti počítali. Ještě před začátkem jeho návštěvy zahájila část studentů na podporu svých požadavků hladovku. 17. května se pak na náměstí Nebeského klidu sešly více než dva miliony Číňanů. Větší problém než dvoumilionová demonstrace v Pekingu byla ale pro vedení strany skutečnost, že díky v té době relativně nestranně informujícím médiím se ideje protestujících začaly šířit zemí.
Už osm dní po zahájení demonstrací na Tchien-an-men se tajně sešli někteří čínští komunističtí hodnostáři, kteří konstatovali, že nepokoje ohrožují vedoucí úlohu komunistické strany. Zatímco liberálnější generální tajemník Čao C'-jang navrhoval smířlivý postup a stranickou sebereflexi, radikální křídlo v čele s premiérem Li Pchengem požadovalo rázný krok.
Diskusi nakonec ovládl Li Pcheng, který do Pekingu povolal armádu a vyhlásil stanné právo. Čao C'-Jang si podepsal svůj politický rozsudek 19. května návštěvou na Tchien-an-men, kde se shromážděným omluvil, že zklamal jejich naděje. Záhy byl odvolán a nahrazen Ťiang Ce-minem.
Střelba do davu
Armáda dostala 2. června příkaz vyčistit náměstí za jakoukoliv cenu. 3. června ve 22:00 hodin začala armáda střílet do davu lidí, kteří se pokoušeli tankům zablokovat vstup na náměstí. Celá vojenská akce trvala tři hodiny, poté se vojáci stáhli a čekali na rozkazy. Čtveřice studentských vůdců, kteří v té chvíli za sebou měli 32 hodin bez jídla, pak s vojáky vyjednala, že studenti mohou opustit náměstí. Dne 4. června v pět hodin ráno bylo po šesti týdnech náměstí Nebeského klidu vyklizeno.
Podle oficiálních údajů KS Číny z roku 1996 přišlo při událostech v celé Číně o život 931 lidí a více než 20 000 jich bylo zraněno. Na náměstí Tchien-an-men nalezlo smrt pod tankovými pásy nebo při střelbě 523 osob a zranění utrpělo více než 10 000 lidí. Neoficiálně se ale mluví až o 7000 obětí. Tehdejší premiér Li Pcheng, který bezvýhradně podpořil tvrdý zásah armády, si vysloužil přezdívku „řezník z Tchien-an-men“.