Praha – Bylo přidělení postů ve státních či polostátních firmách exposlancům ODS korupcí? Petr Nečas i ODS to rezolutně odmítají, naopak podle průzkumu pro ČT to jako korupci vnímá 58 % Čechů a opozice s nimi souhlasí. Rozhodnout to zřejmě bude muset až soud. Ani v zahraničí na to není jednotný pohled. Zatímco ve Francii nebo v Řecku je přidělování postů „za odměnu“ poměrně běžnou praxi, ve Velké Británii jde spíše o výjimku – tam se však „uplácí“ jinak, třeba pomocí šlechtických titulů.
Sousední Slovensko je na tom s politickými zvyky podobně jako Česko. Nevládní organizace sice kritizují zaběhnutou praxi, přesto po každých parlamentních volbách dochází k přeskupení „sfér vlivu“, kdy vládnoucí strana či koalice vysílá své zástupce na čelní posty v úřadech či firmách s podílem státu. Zákony totiž umožňují slovenské vládě obsazení stovek míst ve státní správě, v podnicích nebo v diplomacii.
Právě to kritizují neziskové organizace. „Nic je neomezuje v tom, aby vybírali i lidi, kteří nejsou odborníci, ale kteří jsou členy strany nebo případně jejími sponzory,“ uvedla pro slovenský rozhlas programová ředitelka slovenské pobočky Transparency International Emília Sičáková-Beblavá. I když obsazení manažerské pozice vyžaduje uskutečnění výběrového řízení, Slovensko prý nemá nezávislou instituci, která by na něj dohlížela, dodává Sičáková-Beblavá.
Strany tak mohou vysílat spřížněné politiky na lukrativní posty. Když třeba za první Ficovy vlády v roce 2008 kvůli aféře s předraženými zakázkami odstoupil z postu ministra obrany František Kašický, tak se za pár měsíců stal slovenským velvyslancem při NATO.
V Německu je členství v dozorčích radách výnosný byznys
Podobně jako v Česku jsou i v Německu politici kritizovaní, pokud míří do kontrolních orgánů firem. Podle týdeníku Die Zeit zasedalo na začátku roku v nějaké dozorčí radě soukromého podniku 126 ze 620 poslanců Spolkového sněmu. Většinou jde o menší privátní firmy, v kontrolních grémiích třicítky největších společností zastoupených na německém akciovém trhu DAX bylo deset aktivních politiků. Kritici jim vyčítají jednak možný střet zájmů, navíc si podle nich politici z působení v dozorčích orgánech udělali výnosný vedlejší příjem.
Na rozdíl od aktuálního skandálu kolem exposlanců ODS však politici v Německu většinou nekončí ve státních či polostátních firmách, ale v soukromém sektoru. Tyto firmy se tak snaží získat vliv na politiku, což je podle oborníků největší problém. „Nesmí totiž docházet k žádnému střetu zájmů,“ zdůraznil ekonom Joachim Schwalbach.
Právě možný vliv na politiku ukázal případ Peera Steinbrücka – současného lídra opoziční SPD pro volbu do Bundestagu, který byl členem dozorčích rad hned několika subjektů, mimo jiné privátního ocelářského gigantu ThyssenKrupp. Ten loni řešil, jak snížit náklady na energie a Steinbrück podle záznamu z jednání dozorčí rady uvedl: „Jsem připraven k politické podpoře.“ Když se tato informace dostala začátkem roku na veřejnost, strhla se na hlavu Steinbrücka vlna kritiky; Steinbrück mezitím kontrolní orgán opustil.
V Německu se proto vedla polemika o výších odměn za působení v dozorčích radách. „Činnost politiků jako členů dozorčích rad se už dávno stala jejich hlavním povoláním. Často se přitom k této práci nehodí - nemají buď nutné předpoklady, nebo dostatek času,“ kritizoval Frankfurter Allgemeine Zeitung. V jiných médiích se pak rovnou objevila výzva „Vyhoďte politiky z dozorčích rad“.
Řecko: Ráj klientelismu
Naopak ve Francii je obsazování míst ve státní správě nebo v podnicích se státní účastní „za odměnu“ poměrně běžné. Navíc jde o zažitou praxi, proto to většinou veřejnost ani média nevzrušuje – pokud není dosazený někdo vyloženě nekompetentní nebo blízký příbuzný.
V této souvislosti se „spálil“ bývalý francouzský prezident Nicolas Sarkozy, který prosazoval svého 23letého syna Jeana do čela vlivné a finančně velmi významné státní společnosti EPAD, jež spravuje podnikatelskou pařížskou čtvrť La Défense. Tento záměr okamžitě vyvolal odpor u opozice a také tisku – ten upozorňoval, že Sarkozyho syn teprve dokončil druhý rok studíí práv, v podobné manažerské pozici by přitom měl být člověk s dlouholetými zkušenostmi.
Naprosto běžný je pak klientelismus v Řecku – tam dokonce do vypuknutí hospodářské krize vznikaly ve státní správě i podnicích speciální pozice pro osoby spřízněné s vítěznou stranou. V průběhu let tak nabobtnala státní správa: její zaměstnanci totiž byli chráněni před výpovědí, ale průběžně přibývali příznivci strany, která se mezitím dostala ke vládě. Nástup hospodářské krize sice tuto praxi omezil - už se nenabírají noví pracovníci -, zatím se ale váhá s velkým propouštěním.
Ve Velké Británii nepatří odměňování politiků lukrativními posty k běžným případům – pravidelně se ale opakují aféry kolem poslanců, kteří za úplatu vznesou v plénu parlamentu dotaz nebo zkusí na objednávku prosadit do zákona určité znění. V roce 2010 tak novináři vystupující jako lobbisté nachytali čtyři labouristické členy Sněmovny lordů, kteří jim slíbili, že za desítky tisíc liber pomohou prosadit úpravy v projednávaných zákonech. Británie má navíc šlechtické tituly – strany si tak své příznivce mohou naklonit právě pomocí nich. To byl třeba případ aféry kolem Blairovy vlády z let 2006 a 2007, kdy labouristé odměňovali své dárce šlechtickými tituly a tedy i místem ve Sněmovně lordů.
