Petropavlovsk - Za Putinovy vlády se nejvýchodnější části Ruska příliš pozornosti nevěnovalo. Místní obyvatelé tak s nadějí hledí na nadcházející prezidentské volby a doufají, že jejich regionu konečně přinesou změnu. Na obrovském území za Uralem, bohatém na nerostné suroviny, žije jen 20 procent ruského obyvatelstva. Mnoho zdejších regionů přitom skrývá obrovský potenciál. Nádherná příroda, aktivní sopky nebo divoká zvířata dávají Kamčatce všechny předpoklady stát se dalším turistickým rájem. Místní vláda ale příliš zájmu nejeví. Regionu chybí infrastruktura i investice. V 90. letech odešla z oblasti celá třetina obyvatel. Zbytek přežívá ze dne na den nebo končí jako levná atrakce pro turisty.
Život v kamčatské tundře určuje drsná příroda a stáda sobů. Vše zde má svůj pevný řád. Návštěva z civilizace se objeví jednou za měsíc a pokud napadne hodně sněhu, nedostane se do oblasti nikdo. Místním Korjakům se ale podle jejich slov žije lépe. „V devadesátých letech lidé často neměli co na sebe, nebylo ani jídlo. Teď se aspoň držíme nad vodou,“ popisuje pastevec Sergej Tutčin.
Region ovšem ustrnul na mrtvém bodě. Podle místních zde není žádná perspektiva, kdo z mladých může, odjíždí pryč. Bez vzdělání totiž většina končí jako levná atrakce pro zahraniční turisty. Turistické firmy, které se snaží region pozvednout, přitom neustále čelí překážkám. „Licenci na pasažérské lety vrtulníkem drží pod palcem jediná firma spojená s regionální vládou. Diktují si ceny, tak proč by měli něco měnit,“ stěžuje si majitel cestovní kanceláře Vadim Chegaj.
V celé oblasti bujně kvete černý trh s kaviárem. Nakoupené zboží se v Moskvě prodává za desetinásobek místní ceny. „Lidé nemají práci, a pokud ji mají, je pro ně stejně výhodnější jít pytlačit. Cítí se odepsaní, tak proč vlastně brát na něco ohled,“ myslí si novinářka Olesya Dmitracová.
„Všichni by chtěli normálně žít, zabývat se vlastní kulturou a nemyslet na to, co bude zítra, jenomže to nejde,“ poukázala šamanka Natalia Boldyrevová. Příběh kamčatských Korjaků tak symbolizuje smutný úděl celého ruského dálného východu a Sibiře. Podle Korjaků vydrží na dálném východě jenom ten, kdo v něm cítí kořeny. Ve volné přírodě jich tak žije už jen posledních pár stovek.
