V Japonsku zemřela Mao Kobajašiová. Bývalé televizní moderátorce se podařilo prolomit jedno velké tabu. Když zjistila, že má rakovinu, začala o tom otevřeně mluvit a psát blog. Netradičním krokem si v tradicemi svázaném Japonsku získala miliony obdivovatelů.
Prolomení tabu a mimořádný počin. To je asi nejvýstižnější charakteristika blogu Koroko (japonsky Srdce), který patřil k nejčtenějším v zemi. Známá moderátorka v něm psala o svém boji s rakovinou a o tom, jak jí změnil pohled na život.
V Japonsku je něco takového výjimečné. O tom, že někdo trpí vážnou nemocí, se lidé většinou dozvědí, až když zemře nebo nemoc porazí.
Mao Kobajašiové bylo 32, když jí před třemi lety lékaři diagnostikovali rakovinu prsu. Jejím dětem byly tři a jeden rok. Nejdřív nemoc skrývala. Pracovala v televizi a nechtěla ukazovat slabost. Přála si udržet ideál perfektní matky. Přestala se stýkat s lidmi, aby ji neodhalili. Doufala, že se uzdraví a bude stejná jako dřív. Pak si uvědomila, že se nemoc stala výmluvou, aby nemusela žít.
„Obviňovala jsem sama sebe. Nemoc jsme považovala za své selhání, protože jsem nebyla schopná žít jako dřív. Schovávala jsem se za svou bolestí,“ napsala pro server BBC.
Ze stínu vystoupila, až když zprávu o její nemoci zveřejnil bulvár.
Blogem překvapila veřejnost i rodinu. Získala zástupy obdivovatelů. Mnozí jí vyjadřovali podporu a psali o vlastních zkouškách.
Mao Kobajašiová nebyla jediná, kdo v Japonsku skrývá rakovinu. Japonci nejsou zvyklí mluvit veřejně o soukromých věcech. Její blog byl proto inspirativní nejen pro lidi se stejným osudem, ale i pro mnoho ostatních.
Poslední příspěvek napsala tři dny před smrtí. Radovala se v něm z obyčejných věcí – z čerstvého pomerančového džusu, který jí vymačkala její matka. Těšila se na vystoupení syna, kterého se už ale nedožila. O lítost nestála, protože její život byl bohatý a naplněný.
Její manžel, známý herec kabuki, napsal, že Mao až do konce myslela v první řadě na svou rodinu a snažila se vždy usmívat. „Bojovala s rakovinou velmi tvrdě. Myslela si, že tím může pomoct ostatním, pokud se dokáže vyléčit. Proto začala psát blog. Kvůli médiím se o její nemoci vědělo a v jistém směru to bylo dobře. Když začala psát, mohla sdílet pocity s dalšími nemocnými. Byla prostě úžasná.“
