Jakarta - Celých deset let Indonésanka Jamaliah doufala, že se jednou shledá se svými dvěma dětmi, které v roce 2004 ztratila během zemětřesení a následné vlny tsunami. Tragédie měla nyní šťastný konec – alespoň zčásti. Jamaliah našla dceru, naděje na setkání se synem se stále nevzdává. Katastrofální zemětřesení v Indickém oceánu si tehdy vyžádalo na 230 tisíc mrtvých ve 14 zemích.
Jedinou vzpomínkou nešťastné matky na čtyřletou dceru Raudhatul Jannah a sedmiletého syna Arifa Pratamu Rangkutiho byla fotografie v mobilním telefonu. Naposled je žena viděla živé v roce 2004. Rodina z Meulaboh v provincii Aceh tehdy prchala před tsunami na dřevěné desce. Pak ale udeřila ještě silnější vlna a spláchla děti neznámo kam. „V hloubi srdce jsem věřila, že jsou pořád naživu,“ říká Jamaliah, která se za své děti modlila den co den a večer co večer. Její touha se v červnu vyplnila, když její bratr při návštěvě nedaleké vesnice spatřil dívku, která se nápadně podobala jeho neteři. Když se na místo vypravila celá rodina, nebylo prý pochyb. „To je mateřský instinkt. Když jsem uviděla Wenni, hned jsem věděla, že je to ona,“ říká Jamaliah, která je prý na důkaz svého tvrzení ochotna podstoupit i testy DNA.
První setkání matky s dcerou provázely smíšené pocity, šok, štěstí i rozpaky. Čtrnáctiletá nesmělá Wenni (jak Raudhatul Jannah říkala její nová rodina) se ze dne na den ocitla v centru pozornosti. Vyzpovídat ji chtěl každý. Ona si ale na to, co se stalo, když jí byly čtyři, pamatuje jen matně. „Jediné, co si pamatuji, že si s bratrem povídáme na dřevěné desce. Po chvíli nám přišli nějací lidé pomoct, a pak už jen vím, že jsem byla na souši, ale on na desce zůstal,“ vzpomíná dívka.
Lidem ze svých vzpomínek vděčí za záchranu života. Na vyčerpané děti narazil rybář u ostrovů Banyak, vzdálených sto kilometrů od jejich domova. Sám by se o ně nepostaral, holčičku proto převezl zpátky na pevninu. Jeho matka o ni pak pečovala celých deset let, dala jí jméno Wenni. „Mám upřímnou radost, že může jít zpátky k matce, ale samozřejmě to bolí, když vás jednoho dne opustí vnučka. Když byla malá, vyrůstala se mnou. Teď je starší a musí pryč,“ říká smutně dívčina nová „babička“.
Desetileté pouto nechtěla přetrhnout ani původní rodina - babičce proto nabídla, aby se k nim přestěhovala. K happyendu ale přece jen ještě kousek chybí. Wennin bratr, kterému by dnes bylo sedmnáct, se pořád nenašel. Rodina přesto doufá, že ho potká stejný osud jako jeho sestru.
