Berlín - V očích druhých výstřední, divoký a především plebejský vůdce ambiciózní strany NSDAP měl být dočasným kancléřem a po několika měsících v čele vlády pokorně předat vládu zkonsolidovaným konzervativcům. Adolf Hitler si ale od svého jmenování 30. ledna 1933 post kacléře a vůdce Německa nenechal vzít. O skončení své vlády rozhodl sám - sebevraždou ve svém podzemním berlínském bunkru, jen několik dnů před válečnou kapitulací Německa, až po dvanácti letech, 30. dubna 1945.
V Německu se v první polovině třicátých let stále hlasitěji ozývalo volání po silném vůdci. Jestliže ve volbách v roce 1928 získala NSDAP 2,6 procenta hlasů, o čtyři roky později už jí dalo hlas 37,3 procenta voličů, a Hitlerovci se tak stali nejsilnější parlamentní frakcí.
- Historik Ivo Pejčoch: "Dvoje volby, které proběhly v roce 1932, už v listopadu naznačily, že jsou nacisté silní, ale přece jen trochu ztrácejí. Zřejmě k tomu vedla domněnka, že ten trend bude trvalý a nacistické hnutí postupně výrazně oslabí."
Zásadní vliv na politické dění v Německu si přesto udržovala skupina konzervativců vedených exkancléřem Franzem von Papenem. Na plebejce Hitlera sice hleděli skrz prsty, zároveň se jim ale nacisté zdáli být vhodnou protiváhou vůči nenáviděné levici, zejména komunistům.
Konzervativcům se nakonec podařilo přesvědčit prezidenta Paula von Hindenburga, aby Hitlerovi dočasně nabídl post kancléře. „Hitlera jsme si najali. Za dva měsíce ho zatlačíme do kouta, až bude kvičet,“ nechal se slyšet von Papen. V čele vlády Hitler vystřídal neúspěšného kancléře a šedou eminenci politiky předchozích let, generála Kurta von Schleichera.
Angela Merkelová, německá kancléřka:
„Není to možné říct jinak, než že vzestup nacismu byl umožněn tím, že se na něm podílely elity a části německé společnosti, ale především tím, že velká většina Němců tento vzestup přinejmenším trpěla. Pronásledování a zbavování práv, které nakonec vyústily v druhou světovou válku a civilizační zločin jménem šoa (holocaust), byly umožněny jen tím, že se velká většina dívala jinam a mlčela. Pro nás Němce to musí být trvalou připomínkou.“
Fanatik s knírkem byl podle konzervativního intrikána bezpečně „zarámován“ ve vládě plné spolehlivých lidí. Počítalo se s tím, že nacisté pod tíhou vládní zodpovědnosti zkrotnou a hnutí slibující všechno všem ztratí na přitažlivosti. Že Hitler během pár měsíců své politické konkurenty zlikviduje, očekával málokdo, ačkoliv fakt, že NSDAP získala ministerstvo vnitra a ovládla pruský policejní aparát, lecčemu nasvědčoval.
- Historik Ivo Pejčoch: „Hitlerovi se podařilo dosáhnout dvoutřetinové většiny v parlamentu tím, že část poslanců zastrašil a části zakázal zasedat, kvorum se tak snížilo. Na základě zmocňovacího zákona a dalších zákonných předpisů se mu do léta podařilo rozbít ostatní politické strany.“
Nacisté své „uchopení moci“ oslavili velkolepým nočním pochodňovým průvodem. Další plameny v hlavním městě, šlehající tentokrát ze střechy Říšského sněmu, ohlásily o necelý měsíc později vypovězení základních ústavních práv v zemi. Po smrti Paula von Hindenburga v srpnu 1934 stanul Hitler jako jediný „vůdce a říšský kancléř“ s konečnou platností v čele Německa.
- Historik Ivo Pejčoch: "Zlomový moment, kdy měly evropské demokratické mocnosti zasáhnout, bylo obsazení demilitarizovaných zón v Porýní v březnu 1936. Tehdy byla německá armáda ještě slabá a už to byl skutečně přímý útok proti versailleským dohodám. Podle mého názoru, kdyby tehdy francouzská armáda zasáhla, rozdrtila by Němce během několika hodin."
Adolf Hitler, rodák z rakouského městečka Braunau am Inn, býval zamlklý, tichý chlapec. Právě komplexy a snaha vyrovnat se svým vrstevníkům v něm zřejmě probudily touhu po neomezené moci. Jeho mládí a utváření názorů na společnost ovlivnily dva momenty - přestěhování do Vídně, kde se poprvé setkal s kosmopolitní společností, a střetávání různých kultur: germánské, slovanské a především židovské. Hitler byl podle vlastních vzpomínek z takového prostředí rozhořčen.
K vypěstování silného Hitlerova nacionalismu přitom nemohla přijít „lepší“ událost - začátek první světové války, ve které se vyznamenal jako spojka mezi jednotlivými důstojníky, kterým na bitevním poli předával zprávy. I on se ale musel smířit s velmi tvrdými podmínkami versailleské mírové smlouvy. Německo muselo podle podepsané dohody přijmout plnou zodpovědnost za první světovou válku, přišlo o desetinu svého území a všechny kolonie. Německá armáda byla omezena na 100 tisíc mužů a k tomu musela země zaplatit ostatním státům reparace, které ji přivedly k silnému hospodářskému útlumu.
Smlouva tak vyvolala u řady Němců pocit nespravedlnosti a ponížení. Na tomto podhoubí vyrostla celá řada radikálně smýšlejících skupin, mezi nimi i Nacionálně socialistická německá dělnická strana (NSDAP) v čele s Adolfem Hitlerem. Původně marginální uskupení získalo mezi obyvatelstvem na atraktivitě koncem 20. let. Důvodem byla světová hospodářská krize, která na Německo dolehla zvlášť tíživě. Nezaměstnaní se počítali na miliony, v ulicích se šířily bída a beznaděj, zatímco u moci se střídal jeden kabinet za druhým…
