Historik Grabowski: Poláci za války zavraždili nebo předali nacistům přes 200 tisíc Židů

Během druhé světové války zavraždili Poláci přímo či nepřímo víc než 200 tisíc Židů. Izraelskému listu Haaretz to řekl polský historik Jan Grabowski, autor knihy „Hunt for the Jews“ (Hon na Židy). V ní mapuje, jak Poláci vraždili a hlásili nacistům Židy, kteří je během holocaustu požádali o pomoc.

„Přesný počet je velmi obtížné zjistit,“ uvedl pro Haaretz Grabowski a vysvětlil, jak k číslu 200 tisíc přišel. „35 tisíc Židů přežilo válku v Polsku (kromě těch, kdo utekli do Sovětského svazu a vrátili se po válce). Víme také, že přibližně deset procent Židů uteklo z likvidovaných ghett v letech 1942 a 1943 – z čehož plyne, že přibližně 250 tisíc Židů se snažilo přežít v úkrytu.“

Po odečtení přeživších tak podle něj zbyde víc než 200 tisíc Židů, „o jejichž životě a smrti rozhodovali Poláci“.

Podle Grabowského knihy není pochyb o tom, že „velká většina Židů, kteří se skrývali, zahynula v důsledku zrady. Byli udáni nebo prostě chyceni, svázáni a předáni místními lidmi polské policii nebo německému četnictvu.“

Pro pronásledování Židů vnikl speciální mechanismus. Fungoval pod německým dohledem, ale ti, kdo se na něm podíleli „v poli“, byli Poláci: vesničané, kteří drželi noční hlídky, místní informátoři, policisté, hasiči a další. Vytvořili hustou síť, díky které ti, jež se skrývali, téměř nemohli uniknout, tvrdí historik. 

Grabowski zdůrazňuje, že skutečný počet Židů zavražděných Poláky je ještě vyšší než jeho odhad. „Můj součet je velmi, velmi konzervativní,“ konstatuje, „protože nezahrnuje oběti polské modré policie (Polská policie Generálního gouvernementu řízená Němci – pozn.), která zabíjela Židy nejen po likvidaci ghett, ale také během takzvaných likvidačních akcí.“

Odkazuje přitom na historika varšavského ghetta Emmanuela Ringelbluma, podle kterého byla tato policie zodpovědná „za stovky tisíc mrtvých Židů“.

Někteří Poláci pomáhali, jen když Židé platili

Grabowski se ve své knize zaměřuje na oblast Dabrowa Tarnowska na jihovýchodě Polska. Na základě polských, židovských a německých záznamů popisuje, jak Poláci vraždili a předávali nacistům Židy, kteří u nich hledali pomoc. Na druhé straně ale také dokumentuje hrdinství těch Poláků, kteří se Židy snažili chránit a sami za to někdy zaplatili životem.

Poukazuje i na případy, kdy Poláci pomáhali Židům ze zištných důvodů. Popisuje třeba příběh ženy a jejích dvou synů, kterým jeden z místních dovolil schovat se v jeho domě, ale jen do té doby, dokud mu měli za pomoc čím platit. Když peníze došly, muž všechny tři zavraždil.

Další Žid, kterému došly peníze, jež od něj požadovali jeho „ochránci,“ se zachránil díky tomu, že si vytrhl zub, v jehož korunce ukrýval diamant.

Jinou formu „platby“ představovalo sexuální vykořisťování a znásilňování. Grabowski ve své knize zmiňuje případ židovské ženy, které jeden z Poláků slíbil ochranu výměnou za sex. Žena mu také dala zlaté hodinky, snubní prsten a oblečení, hned následující den ji ale její „ochránce“ předal nacistům, kteří ji poslali do Osvětimi.

Grabowského kniha vyšla poprvé v roce 2011 v Polsku, kde vyvolala diskuzi i v mainstreamových médiích. O dva roky později byla přeložena do angličtiny, v roce 2014 získala ocenění Jad Vašem, památníku obětí a hrdinů holocaustu v Izraeli. Jan Grabowski působí na University of Ottawa v Kanadě. 

  • Otázka postoje Poláků k Židům budí velké emoce. Projevilo se to mimo jiné v diskusích, které před dvěma lety rozpoutal Oscarem oceněný film Ida. Zkoumá problematické vztahy mezi polskými Židy, katolíky a komunisty během holocaustu a po něm. Hlavní hrdinka je židovského původu a zjistí, že její rodiče byli během druhé světové války zavražděni polskými vesničany.
  • Konzervativní vláda v čele s premiérkou Beatou Szydlovou kritizovala fakt, že film neukazuje takovou historii Poláků, na kterou by mohli být hrdi. Ozývaly se hlasy, že se snímek nezmiňuje o žádných Němcích ani o tom, že Polsko bylo okupováno nacistickým Německem, které v Evropě vraždilo Židy masově. Kritikům se nelíbilo, že je obnažován polský antisemitismus, ale bez povšimnutí zůstávají Poláci, kteří Židům pomáhali a velice tím riskovali.
  • Film se dotýká také další epizody dějin, která zatěžuje vztahy mezi Židy a křesťany v Polsku. Jde o to, že někteří Židé, kteří přežili válku, nastolení poválečného komunistického režimu přivítali a patřili k jeho počátečním vůdcům. Část Židů, kteří se stali prokurátory a soudci, byla zapletena do případů, jež skončily rozsudky smrti vynesenými nad polskými vlastenci, kteří bojovali proti nacistům a poté proti komunistům.
  • Polští Židé a historici přiznávají, že k tomu docházelo, ale zároveň tvrdí, že počet Židů, kteří se toho dopouštěli, je často nadhodnocován těmi, kdo chtějí ospravedlnit svůj nepřátelský postoj k Židům.
  • Polská veřejnoprávní televize Idu sice odvysílala, ale před tím zařadila do programu diskusi, ze které vyplynulo, že za úspěch filmu může hlavně prožidovská tematika. Sdružení režisérů poté sepsalo otevřený dopis, v němž uvedli, že „poprvé v historii svobodných médií v Polsku byl film označkován jakousi ideologickou interpretací“.
Vydáno pod