České televizi se v Itálii a Belgii podařilo získat doposud nepublikované archivní dokumenty Evropského parlamentu a evropských ministrů zahraničí, které v 70. a 80. letech vyzývaly normalizační režim, aby přestal pronásledovat signatáře Charty 77. Její zveřejnění před 40 lety vyvolalo silnou odezvu v západoevropských médiích. Jasně ukázalo, že komunistickou stranou ovládané Československo neposkytuje základní práva svým občanům, přestože je mají zaručené v Ústavě a mezinárodních úmluvách.
Obava KSČ z reakce západních médií
Zásadním momentem pro zvýšený zájem západní veřejnosti o dění v Československu byla smrt prvního mluvčího Charty 77 a filozofa evropského významu Jana Patočky, který zemřel v březnu 1977 po tvrdém výslechu agenty Státní bezpečnosti. I jako vážně nemocný musel dlouze vypovídat jenom kvůli tomu, že se za přítomnosti holandských novinářů setkal s nizozemským ministrem zahraničí Maxem van der Stoelem.
Patočka byl přesvědčený, že právo je na straně Charty 77 a „žádné pomluvy ani násilná opatření jí neotřesou. Křivda, rozpor s právy člověka nepřestává existovat, když si někdo nestěžuje nebo nemůže stěžovat, nýbrž teprve tím, že se případ veřejně kriticky přešetří, přičemž je logicky lhostejné, kdy, kým a kde“. Patočka prohlašoval, že v porozumění pro obecné dobré je nezbytné na sebe vzít „v tomto směru i nepohodlí, nepochopení a jisté riziko“.
Na filozofův pohřeb StB nevpustila štáb západoněmecké televize ARD a monitorovala každý pohyb například zpravodaje francouzské agentury AFP. Režim byl pečlivě informovaný o odsuzujících reakcích západního tisku. Normalizační vláda se i proto pokoušela zlepšit svou pověst za hranicemi.
Velký rozhovor v Bruselu
Jedna z příležitostí, jak získat západoevropské mínění na svou stranu, se naskytla v září 1977. Do Belgie, kde sídlilo NATO i Evropská společenství (předchůdce EU), přiletěl půl roku po Patočkově pohřbu jednat jeden z nejvyšších režimních představitelů Alois Indra.
Předseda Federálního shromáždění, člen Ústředního výboru KSČ a spoluautor zvacího dopisu pro okupační vojska Varšavské smlouvy poskytl obsáhlý rozhovor belgickým novinám La Libre Belgique. Paradoxně listu, který už předtím komentoval situaci chartistů v ČSSR slovy: „Byl by zázrak, kdyby je nechali se vyjádřit bez opakovaných zatýkání, domovních prohlídek, vyhození z práce, policejních výslechů.“
Rozhořčené reakce prominenta KSČ
Otázky na sovětskou invazi v roce 1968 Aloise Indru rozčílily: „Čemu část západního tisku dává název Pražské jaro? Stačí, když se pozorněji podíváte na představitele tzv. Pražského jara, kteří se rozhodli emigrovat. Jejich cílem bylo zničit socialismus, ne ho zlepšit,“ stěžoval si v sobotním vydání 24.9. 1977.
Belgický novinář se ptal i na disidenty. Konstatoval, že KSČ byla nucená „rázně reagovat“ na signatáře Charty 77. Položil otázku, zda zrod tohoto hnutí tedy „neukazuje na neúspěch KSČ u československé inteligence“.
Alois Indra označil Chartu 77 za ‚domnělou‘ a opět zaútočil na západoevropská média: „Pro objektivitu informování jistě není přínosné, když západoevropský tisk věnuje přehnanou pozornost osobám, které ztroskotaly v politice.“ Státní Československé televizi poskytl Indra rozhovor o výsledcích své belgické cesty až po návratu do Prahy. Svůj program označil za „skutečně velmi pestrý a velmi nabitý“. O Chartě 77 se nezmínil ani slovem.
Europarlament: Ozvěte se proti zatýkání
Hlasité odsouzení kvůli zavírání, zastrašování a bití kritiků komunistické vlády znělo na konci 70. a počátku 80. let zejména z Evropského parlamentu. Dokazují to záznamy, které na žádost ČT vyhledaly Historické archivy Evropské unie ve Florencii.
„Jaké iniciativy podnikla Devítka (pozn. 9 členských států) nebo s jakými počítá, aby se ozvala proti přísným rozsudkům, jež v Praze dopadly na čtveřici intelektuálů z Charty 77?“ dotazoval se 17. listopadu 1977 italský socialistický europoslanec Pietro Lezzi.
Odpověď evropských ministrů zahraničí zněla, že každá členská země může vyslovit nesouhlas a znepokojení dle svého uvážení, ovšem „jménem Evropského společenství nebyl provedený žádný krok“.
Postupně Brusel přitvrdil
S přibývajícími rezolucemi Evropského parlamentu a dotazy europoslanců ovšem Brusel přitvrdil, přestože v té době prošel teprve první vlnou rozšíření o Británii, Dánsko a Irsko a kompetence v zahraniční politice byly naprosto omezené. Za pozornost stojí písemná otázka lorda Nicholase Bethella.
Tento konzervativní britský europoslanec už v roce 1968 ve Sněmovně lordů v Londýně označil sovětskou invazi „za strach, že by se v Československu mohl zrodit počátek svobody a vznikla tak možnost šíření tohoto zárodku v celé východní Evropě a dokonce snad i v SSSR“.
O jedenáct let později, už jako poslanec historicky prvního přímo zvoleného Evropského parlamentu, opětovně vyrazil na obranu svobody v Československu: „Jaký krok evropští ministři zahraničí přijali ve světle rezoluce Evropského parlamentu z 21. července 1979, co se týče zatčení deseti členů československého hnutí známého jako Charta 77? Naznačily se československé vládě hluboké obavy, které cítí všechny instituce Evropského společenství v této záležitosti?“ dotazoval se 15. října 1979 europoslanec lord Bethell, uznávaný britský expert na východní Evropu.
Ruth Meyerová z Historických archivů EU ve Florencii, jejíž otec Klaus Meyer byl v Praze v letech 1982–1985 ambasadorem Spolkové republiky Německo, k tomu poznamenává: „Zdá se, že otázka lorda Bethella dorazila pozdě, aby ji ministři mohli zvážit, protože se na společné odpovědi domluvili už předtím. Každopádně, fakt, že poslanec Evropského parlamentu takovýto dotaz položil, je samo o sobě velmi zajímavé a důležité.“
Vzkaz vládě ČSSR: Podkopáváte důvěryhodnost
Obrazový záznam se sice nedochoval, ale zvukový a stenografický ano. Vůbec poprvé tak česká veřejnost může slyšet, jak se k tvrdému zacházení s chartisty v ČSSR před Evropským parlamentem vyjádřil jménem všech evropských vlád šéf irské diplomacie Michael O'Kennedy: „Pokračující represe občanů, nedávno při souzení disidentů Charty 77 v Československu, jednoduše jen kvůli tomu, že trvají na svých právech, na něž mají ústavní nárok, může v očích veřejného mínění pouze podkopat důvěryhodnost těchto vlád.“
Europoslanci slova pronesená 24. října 1979 dokonce přerušili potleskem: „Je to docela neobvyklé, není to jak v národních parlamentech. To, že je přerušený v tomto bodě potleskem všemi europoslanci, je výmluvné,“ hodnotí archivářka Meyerová ve Florencii.
Europoslanci: Vyřiďte vládě ČSSR náš protest
Evropský parlament vydával další rezoluce, které vyzývaly k propouštění disidentů v Československu (např. Rudolfa Batěka, Ladislava Lise, Václava Havla, Jiřího Dienstbiera, Petra Uhla, Václava Bendy ad.). O jejich osud se zajímali i europoslanci z Belgie nebo Nizozemska. Výslovně žádali, aby Evropská komise a evropští ministři jejich rezoluci předali i za železnou oponou komunistické vládě v Praze.
Evropská komise ale např. v roce 1983 upozornila, že kvůli „absenci formálních oboustranných vztahů mezi Československem a Evropským společenstvím nemá možnost přímo zasáhnout u československých úřadů“.
Archivní dokumenty podle historičky Meyerové přesto ukázaly, že evropské instituce a členské státy nechtěly dát stranou otázku svobody myšlení a lidských práv: „Toto je ve všech našich dokumentech zdůrazněné, ať kdykoliv a kdekoliv o Chartě 77 mluví, tak konstatují, že tuto otázku v jednáních s Československem nastolí.“ Husákovský režim na kritiku nebral ohled. Hrubé chování ke svým oponentům až do konce 80. let nezměnil.
