Paříž- Až na pokraji občanské války se podle některých ocitla Francie v květnu 1958, kdy se její důstojníci v Alžírsku vzbouřili proti vládě v Paříži. Toto nebezpečí zažehnal někdejší vůdce protinacistického odboje a osvoboditel Francie generál Charles de Gaulle, jenž stabilizoval domácí politický systém (vytvořením poloprezidentské páté republiky) a v následujících deseti letech též vydobyl Francii důstojné postavení na mezinárodní politické scéně. Charles de Gaulle, který patří mezi největší francouzské státníky 20. století, odešel z Elysejského paláce po těsně prohraném referendu, které se týkalo jeho setrvání v úřadu po bouřlivých událostech ve Francii v letech 1968 a 1969. Krátce nato 9. listopadu 1970 odešel i z tohoto světa.
Bouřlivou politickou scénu, na níž se od konce války do května 1958 23krát změnil premiér, zklidnil de Gaulle novou ústavou, kterou přijali Francouzi v referendu v září 1958 a která přiznává hlavní slovo v domácí i zahraničí politice přímo volenému prezidentovi. Prvním prezidentem se podle této ústavy stal v lednu 1959 de Gaulle.
V zahraniční politice se odmítal přizpůsobit tehdejší politice dvou bloků a angažoval se při sjednocování Evropy. Tu si ale představoval jako konfederaci suverénních národních států, jejíž páteří bude osa Paříž-Bonn. V lednu 1963 podepsal s Německem historickou dohodu o spolupráci a dvakrát (1963 a 1967) vetoval britskou přihlášku do Evropských společenství.
V duchu svého životního kréda „Francie bude veliká, nebo nebude vůbec“ prosazoval de Gaulle vojenskou nezávislost Francie, jíž chtěl dosáhnout mimo jiné vstupem do jaderného klubu (první jaderný test provedla Francie v únoru 1960). V roce 1966 pak Francie vystoupila z vojenských struktur NATO, kam se vrátila až v dubnu 2009.
Charles de Gaulle (narozen 22. listopadu 1890 v Lille) absolvoval prestižní vojenskou akademii Saint-Cyr. V první světové válce byl několikrát raněn a strávil dva roky v německém zajetí. Ve třicátých letech publikoval řadu studií, v nichž prosazoval armádu složenou zejména z profesionálních tankových jednotek a úderného letectva. Jeho nadřízení ale trvali na obranné doktríně „neprostupné“ Maginotovy linie, jejíž pád na začátku druhé světové války potvrdil de Gaullovy teorie.
Porážka Francie v červnu 1940 ho zastihla ve funkci velitele 4. obrněné divize. Kapitulaci de Gaulle odmítl a emigroval do Anglie. Z Londýna pronesl v červnu 1940 proslulý plamenný projev, v němž vyzval Francouze k odporu a vyhlásil založení hnutí Svobodná Francie (později Francouzský výbor národního osvobození).
Do Paříže vstoupil de Gaulle vítězně v srpnu 1944. Poté stál v čele dvou prozatímních vlád a krátce byl i prozatímním prezidentem. V lednu 1946 však znechucen stranickými boji z politiky odešel. Jeho chvíle opět nastala v květnu 1958, kdy v Alžírsku zuřila válka za nezávislost. Tamní francouzští důstojníci, velící téměř milionové armádě, o tuto kolonii nechtěli přijít a hrozili pučem i v Paříži. Jejich sympatie si získal válečný hrdina de Gaulle, který ale nakonec prosadil nezávislost Alžírska, za což se stal terčem mnoha atentátů.
Pád de Gaullea odstartovalo pařížské jaro 1968, kdy protesty studentů proti zkostnatělému univerzitnímu systému přerostly v generální stávku. Tyto události prezident ještě ustál, rozpustil parlament a vypsal předčasné volby, z nichž vyšli pravicoví gaullisté posíleni. Jeho autorita však doznala hlubokou trhlinu. Na duben 1969 vyhlásil de Gaulle referendum o regionální a senátní reformě a spojil ho s otázkou svého setrvání v úřadu (i když mu mandát končil až v roce 1973). Těsně prohrál a den nato opustil Elysejský palác. Následující rok v listopadu zemřel.
