Letošek se s nejvyšší pravděpodobností stane rekordně teplým od začátku měření v roce 1880. Podle Světové meteorologické organizace se 16 ze 17 roků s historicky nejvyšší teplotou zrodilo v tomto století. Oproti období 1961–1990 je to rozdíl 0,88 stupně Celsia. Tato fakta i řada dalších jsou potvrzením existence klimatické změny, rychlosti jejího tempa a vážnosti jejích možných dopadů pro další osud současné civilizace.
Právě končící rok nicméně ukázal, že lidstvo si již více uvědomuje spektrum hrozeb souvisejících s globálním oteplováním a v oblasti ochrany klimatu je tak schopné a ochotné podniknout konkrétní kroky.
Nejviditelnějším počinem na celosvětové úrovni byla v roce 2016 ratifikace Pařížské klimatické dohody. Ta totiž získala status mezinárodně platné smlouvy necelý rok po svém dojednání. Doposud ji ratifikovalo celkem 120 zemí (stav k 29. 12. 2016).
„V případě Kjótského protokolu trvalo sedm let, než se stal platným dokumentem mezinárodního práva,“ připomněla analytička Liz Gallagherová z britské nevládní organizace E3G, jež se specializuje na monitoring mezinárodních klimatických vyjednávání. „Rychlost ratifikace svědčí o opravdovém zájmu zemí naplnit závazky vyplývající z Pařížské dohody,“ dodala Gallagherová.
Realizací hlavních bodů Pařížské dohody se zabýval listopadový klimatický summit v marockém Marakéši. Zúčastněné země, zastoupené svými vrcholnými politickými představiteli, se zde dohodly na „jízdním řádu“ implementace této smlouvy do roku 2018 a také ve formě závěrečného komuniké poslaly jasný vzkaz nově zvolenému prezidentovi Spojených států Donaldu Trumpovi, že nastolený směr snižování emisí skleníkových plynů a adaptace na změnu klimatu je nezvratitelný.
Snaha národních států řešit výzvy spojené se změnou klimatu společnými silami našla své pozitivní vyjádření i v dosažení dohody 150 zemí ohledně omezení používání částečně fluorovaných uhlovodíků (HFC), které coby náhrada freonů fungují v ledničkách či klimatizacích. Vedle oxidu uhličitého nebo metanu jsou HFC jednou z kategorií tzv. skleníkových plynů, jejichž emise přispívají k oteplování planety.
Velmi aktivní Kanada
Dlouhodobé strategie, kterak omezit radikálním způsobem množství skleníkových plynů vypouštěných do atmosféry, představily jako první země Německo, Francie, USA, Mexiko a Kanada. Posledně jmenovaná krajina hodlá do roku 2050 zredukovat emise o 80 procent oproti stavu v roce 2005. To je ambiciózní plán už jen při pohledu na to, jak negativně se k ochraně klimatu stavěly tamní politické elity za vlády bývalého premiéra Harpera (Kanada dokonce v prosinci 2011 vystoupila z Kjótského protokolu).
Nástupem liberálů k moci po loňských podzimních volbách se však kanadský přístup k této problematice výrazně proměnil, a to jak na domácí, tak i mezinárodní scéně. Ministerský předseda Justin Trudeau před několika týdny oznámil, že Kanada skončí do roku 2030 s výrobou elektřiny z uhlí. Premiér také dojednal s osmi provinciemi (dvě jsou zatím proti) zavedení uhlíkové daně. Systém zpoplatnění emisí skleníkových plynů by měl začít platit v průběhu roku 2018.
Čtvrtina aut v Norsku jsou elektromobily. Tamní vláda chystá od roku 2025 zákaz prodeje vozů s naftovým či benzinovým motorem.
Ještě o rok dříve plánuje spustit celonárodní trh s emisními povolenkami Čína, jež má momentálně největší podíl na globálních emisích skleníkových plynů. A Indie, která je v tomto směru čtvrtá v pořadí (hned za Spojenými státy a Evropskou unií), slibuje, že po roce 2022 skončí s výstavbou nových uhelných elektráren a do roku 2030 zvýší podíl získané elektrické energie z nefosilních paliv (obnovitelné zdroje + jádro) až na 40 procent ve srovnání se stávajícím stavem.
Nepochybně dobrou zprávou je i nedávné rozhodnutí Indonésie zpřesnit a zpřísnit zákon týkající se zákazu přeměny rašelinišť v komerční plantáže na produkci palmového oleje. Vypalování rašelinišť a bažinných oblastí, v nichž je uloženo velké množství oxidu uhličitého, vedlo v této zemi v posledních letech k obrovské vlně požárů. Jejich následkem nebyla pouze masivní kouřová clona, ale také skutečnost, že se do ovzduší dostaly milardy tun emisí CO2. V době vrcholících požárů to bylo takové množství, že Indonésie v dané dny produkovala více emisí než Čína.
Klíčová role měst
Význam národních států a jejich klimatických politik je neoddiskutovatelný. Neméně důležitou roli při ochraně klimatu však rovněž hrají města. Podle řady studií se jejich podíl na globálních emisích skleníkových plynů pohybuje okolo 70–75 procent. Podle tvrzení celosvětově uznávané hodnotící zprávy Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) budou města zásadním aktérem ve snaze lidstva předejít drastické změně klimatu.
Klíčové postavení měst zmiňuje i výzkum mezinárodního týmu vědců, jehož výstupy otisknul na konci listopadu akademický časopis „Nature Climate Change“. Jedním z hlavních závěrů studie bylo zjištění, že rozvoj nízkouhlíkové městské infrastruktury (budovy, silnice, bezemisní veřejná doprava) má v sobě potenciál snížit emise skleníkových plynů na polovinu – počínaje zhruba rokem 2040.
„Řečí čísel to znamená úsporu 11 gigatun ročně, což je objem emisí, který v současnosti za rok dohromady vyprodukují Spojené státy, Indie a Evropa,“ zdůraznil Shobhakar Dhakal, jeden z autorů výše uvedené studie.
Hodně měst si „historickou zodpovědnost“ již uvědomuje a v součinnosti se svými protějšky z různých koutů světa se snaží rozvíjet efektivní klimatické strategie. Příkladem platformy, v uplynulém roce velmi aktivní, byla koalice pod názvem „C40 Cities“. Aktuálně má pod svými křídly 90 měst, která dohromady generují celou jednu čtvrtinu globálního HDP.
Členy sdružení jsou kupříkladu Káhira, Kapské Město, Soul, Peking, Kalkata, Rio de Janeiro, Los Angeles, Vancouver, Melbourne, Paříž, Berlín či Varšava. Kdy se přidá Praha?
