Bonn - Politickému dramatu kolem bývalého zemského premiéra Šlesvicka-Holštýnska Uwe Barschela nechybí záhadné úmrtí ani vysoká hra tajných služeb. Problémem je, že v této kauze nelze oddělit viníky od obětí a dobro od zla. A tak okolnosti německé obdoby slavné americké aféry Watergate zůstávají rozmlžené dodnes. A co se vlastně stalo? Týdeník Der Spiegel zveřejnil informace, podle nichž se Barschel měl snažit zdiskreditovat svého protivníka Björna Engholma. Barschel vše popřel, ale na nátlak nakonec rezignoval, odjel na dovolenou a v hotelovém pokoji byl nalezen mrtev….
Den před regionálními volbami ve spolkové zemi Šlesvicko-Holštýnsko, 12. září 1987, zveřejnil týdeník Der Spiegel materiál, který odstartoval Barschelovu aféru, jeden z největších politických skandálů v poválečné SRN. Zpráva obsahovala závažná obvinění proti dosavadnímu zemskému premiérovi Uwe Barschelovi. Křesťanský demokrat měl podle něj přimět své spolupracovníky, aby sledovali socialistického vyzyvatele Björna Engholma a snažili se jej zdiskreditovat.
Obvinění proti oblíbenému politikovi, které svou výpovědí podepřel Barschelův spolupracovník Reiner Pfeiffer, vybuchlo na severu Německa jako bomba. CDU propadla v zemských volbách 13. září, na politické scéně zavládl pat a Uwe Barschel, který v té době platil za vycházející hvězdu CDU, za člověka s dobrými kontakty i za příkladného otce, při emotivním vystoupení na tiskové konferenci vše popřel: „Dávám vám své čestné slovo, opakuji, své čestné slovo, že se obvinění proti mně nezakládají na pravdě.“
Neunesl svoji vinu a spáchal sebevraždu, a co když ne?
Začátkem října odstoupil na nátlak vlastní strany z čela vlády a odcestoval na dovolenou. Desátého října odletěl do Ženevy, kde se měl setkat s kýmsi, kdo mu prý slíbil informace k aféře. Den nato byl nalezen dvěma reportéry magazínu Stern ve svém hotelovém pokoji, ležel mrtvý, zcela oblečený, ve vaně. Švýcarské úřady konstatovaly sebevraždu. Vše se zdálo být jasné - Barschel se předávkoval prášky, protože nemohl unést svoji vinu.
Oficiální verze však brzy začala dostávat povážlivé trhliny. Postupem času se ukázalo, že SPD o Pfeifferových aktivitách věděla mnohem dříve, než byla ochotna přiznat a že cíleně řídila průběh aféry, Pfeifferovi navíc později vyplatila nemalé částky. V květnu 1993 tato nová odhalení naráz ukončila slibnou politickou kariéru Björna Engholma, mezitím již kancléřského kandidáta strany.
Druhý vyšetřovací výbor kielského parlamentu zpochybnil v letech 1993 až 1995 důvěryhodnost korunního svědka Pfeiffera, a tím i zapletení Barschela do celé aféry. Mnozí získali dojem, že Pfeiffer celou aféru sám odstartoval, aby ji později mohl „odhalit“, a tím se proslavit.
Kauza Barschel otřásla důvěrou v politiku, máslo na hlavě však po ní zůstalo i žurnalistům, kteří odmítli ctít presumpci neviny a od začátku slepě věřili Pfeifferově verzi. Mnohé otázky zůstávají dodnes nevyřešené - především okolnosti Barschelovy smrti. Mnozí věří, že šlo o vraždu. Lübecké vyšetřování v tomto směru skončilo v roce 1998 s nulovým výsledkem, pochybnosti však přetrvávají.
Že by šlo o vraždu?
Existuje dokonce posudek, který sedm let po smrti zpochybnil verzi o politikově sebevraždě. Kolem Barschela totiž kolovaly spekulace o nelegálních obchodech se zbraněmi pro Írán a podle jedné švýcarské expertizy údajně nespáchal sebevraždu; smrtící preparát cyclobarbital, který byl považován za příčinu úmrtí, byl podle posudku dopraven do těla teprve tehdy, kdy už byl politik v kómatu.
Vedle domněnek o údajných zbrojních obchodech s Íránem doprovázely aféru také spekulace o Barschelových cestách do bývalé NDR a Československa. Tyto domněnky pocházejí od bývalého agenta izraelské tajné služby Viktora Ostrovského, který tvrdí, že Barschel byl v Ženevě zavražděn izraelskými agenty, aby nevyšly najevo tajné zbrojní obchody s Íránem.
