Berlín - Někdejší západoněmecká vláda se snažila ovlivnit proces s nacistickým zločincem Adolfem Eichmannem, který začal v Izraeli přesně před 50 lety. Bonn hlavně usiloval o to, aby výpovědi během souzení „hlavního architekta konečného řešení židovské otázky“ nevrhly špatné světlo na Spolkovou republiku a její představitele, kteří se zapletli s nacistickým režimem. Vyplývá to z dosud utajovaných dokumentů německé rozvědky (BND) a dalších úřadů, o nichž dnes informuje německý magazín Der Spiegel.
Podle časopisu se v těchto aktivitách osobně angažoval tehdejší kancléř Konrad Adenauer, z jehož popudu odjel v roce 1961 do Jeruzaléma i agent BND Rolf Vogel. V Izraeli oficiálně působil jako novinář sledující „soud století“ s někdejším organizátorem transportů milionů židů do nacistických vyhlazovacích táborů.
U izraelských představitelů a soudních činitelů se ale Vogel především zasazoval o to, aby zůstalo jen u obžaloby Eichmanna a aby židovský stát „před světovou veřejností netematizoval spolupachatelství mnoha Němců“, shrnul Vogelovy úkoly Der Spiegel, podle něhož agent z Adenauerova pověření jednal i s izraelským prezidentem Davidem Ben-Gurionem.
Adolf Eichmann
„V životě bylo pro mě nejdůležitější poslouchat rozkazy,“ napsal „architekt konečného řešení židovské otázky“ Adolf Eichmann ve svých pamětech. Tím se tento nacistický důstojník snažil zbavit viny za smrt šesti milionů židů, kteří zahynuli v důsledku jím vytvořeného plánu. Z nedávno zveřejněných záznamů z německých archivů ale vyplývá, že tento přesvědčený antisemita nebyl pouhým „příjemcem rozkazů“, ale „idealistou“, který litoval pouze toho, že se mu nepodařilo vyvraždit všechny Židy. „Nesplnil jsem svůj úkol pořádně, mohli jsme udělat víc,“ řekl v jedné nahrávce z Argentiny. Eichmann se 15 let od konce války skrýval, nalezen byl v Argentině a v květnu 1960 unesen izraelskou tajnou službou do Izraele. Soudní proces s ním začal před 50 lety, 11. dubna 1961, Eichmann v něm byl odsouzen k trestu smrti a 31. května 1962 popraven.
Adenauer se snažil ochránit především svého nejbližšího spolupracovníka, šéfa úřadu kancléře Hanse Globkeho, který v roce 1936 sepsal komentáře k rasovým norimberským zákonům. Vogel i další vyslanci Bonnu proto měli v Jeruzalémě zjistit, zda se obžaloba nebo obhajoba chystají jeho jméno u soudu použít. Od Izraelců se jim však dostalo ujištění, že nikoli, a Globke nebyl předvolán ani jako svědek. Neměl to v plánu ani Eichmann, kterému „jméno Globke nic neříká, každopádně nic v souvislosti s 'úkolem konečného řešení'“, jak západoněmečtí agenti podle Spiegelu vypátrali ještě před zahájením procesu.
Západoněmecká vláda přesto nechtěla nic ponechat náhodě. V Bonnu vznikla pod Globkeho vedením ministerská pracovní skupina, která připravovala postup v případě potenciálních obvinění z krytí někdejších nacistických zločinců, která mohla padnout během ostře sledovaného jeruzalémského procesu. Na ministerstvu zahraničí také vznikl plán, aby Německo převzalo náklady na Eichmannovu obhajobu, čímž si Bonn chtěl zajistit „páku“ na Eichmannovy právníky. Nakonec to ale tehdejší šéf diplomacie zamítl.
Ministr obrany Franz Josef Strauss zase ochranou pověsti Německa během soudu podmiňoval poskytnutí dříve přislíbené zbrojní dodávky, kterou Izrael nutně potřeboval. Bonn kromě toho neustále oddaloval poskytnutí dohodnuté půjčky židovskému státu. Tu Adenauer schválil až v srpnu 1962, dva měsíce po Eichmannově popravě.
