Baculatí andělíčci a přeplácaná výzdoba stavící na odiv bohatství. Drsná křesťanská strohost a klášterní chlad. A pak lehkost a hravost a nádherné zahrady nápadně připomínající Versailles. Na první pohled se to může zdát jako naprosto nesourodé kontrasty. Faktem ale je, že to vše najdete v jedné zemi jen několik desítek kilometrů od sebe. Pojďte se nechat provést třemi španělskými královskými paláci - madridským Palaciem Real, San Lorenzem de El Escorial ztraceným v mlze na okraji stejnojmenné vesničky na úpatí pohoří Guadarrama a hravým zámkem El Pardo, v jehož zdech kromě starých španělských králů žil, úřadoval a přijímal své hosty i generál Franco.
Začneme pěkně od tepajícího srdce Španělska - Madridu. Právě v jeho centru stojí Palacio Real. Při pohledu na šedo-bílé klasicistní průčelí paláce by se ledaskomu mohlo zdát, že Palacio Real není zrovna honosným sídlem králů. Že je však opak pravdou, zjistíte, jakmile vkročíte na nádvoří paláce. Tady si zcela jistě budete připadat jako malá bleška a jako spousta malých blešek na vás budou působit ostatní turisté na nádvoří, když se na ně budete dívat z balkonu nebo věže protější katedrály Almudena. A to jste ještě třeba ani nevkročili do útrob zámku.
Tuční andílci i antické Pompeje
Palacio Real je svou rozlohou přibližně desetkrát větší než londýnský Buckingham Palace. Ukrývá takřka 3 500 místností a sálů. I když je Španělsko stejně jako Anglie stále ještě monarchií, na rozdíl od lodnýnského paláce si můžete sídlo španělských králů pohodlně prohlédnout. Juan Carlos I. totiž toto sídlo neobývá, jen čas od času využívá tento monumentální palác k reprezentačním účelům. A tak se každý turista může na vlastní oči přesvědčit, jak španělští králové Karel III. a Karel IV. stavěli na odiv své bohatství mnohem více než francouzský Ludvík XVI. a jeho žena Marie Antionetta, které rozmařilé utrácení přivedlo až pod gilotinu.
Ale zpět do madridského královského paláce. Přehnané zdobení některých sálů působí někdy až přeplácaným dojmem. Ze zdí čiší rozmařilost, poprvé v životě jsem zde v reálu viděla monumentální královské trůny, tak dobře známé z nejrůznějších pohádek. Kde se asi filmaři inspirovali? Na každém kroku v Palaciu Real narazíte také na zálibu španělských králů v přesném měření času a sbírání hodin. Ciferníků, z nichž každý je sám o sobě uměleckým dílem, na vás v řadě sálů shlíží hned několik. Zvláště za Karla III. prý musely být všechny hodiny seřízené tak, aby zvonily ve stejnou chvíli, což bylo takřka nemožné.
Palacio Real ale nezapře ani další zálibu španělských králů, a to zálibu v napodobování. Monumentální schodiště, které vede do hlavního patra k trůnnímu sálu, může jen těžko zapírat svou inspiraci schodištěm v neapolském královském paláci. Vždyť jsou dokonce dílem stejného architekta – Sabatiniho. Avšak Italové přeci jen měli k dispozici o trošku větší výběr kvalitního mramoru. Z Itálie Španělé okopírovali i další prvky výzdoby svého madridského sídla. K vidění je tu například pokoj s výzdobou inspirovanou vykopávkami z antických Pompejí. Až ironicky pak vyznívají sochy inspirované dobyvačnými choutkami španělské koruny v Novém světě. Fasádu paláce zdobí sochy vládce Aztéků i Inků. Obě slavné indiánské říše nakonec loupeživým nájezdům zlatachtivých Španělů podlehly a vzaly za své.
Harmonie historie a moderního mistrovství
Španělé, když už něco dělají, tak to zkrátka dělají důkladně. O tom svědčí i okázalá katedrála Almudena stojící přímo naproti madridskému královskému paláci a tvořící s ním takřka homogenní celek. Katedrálu už slavní španělští králové dostavět nestihli, dokončena byla až moderními architekty ve 20. století. Přesto se s protilehlým královským palácem snoubí do jedinečného harmonického celku.
Modernost sakrální stavby tak nakonec prozrazují jen vitráže v oknech. Návštěvník katedrály je nemůže přehlédnout. Hýří živými barvami a ostré linie někdy působí až takřka kubisticky. Já sice zrovna nepatřím k milovníkům moderního umění, musím však přiznat, že úžasná hra světla na barevných ploškách vitráží mě natolik pohltila, že jsem na ně fascinovaně koukala dlouhé minuty, až jsem nakonec naprosto ztratila pojem o čase.
Na návštěvu El Escorialu jedině v kožichu
Podobně jako madridský královský palác i další sídlo španělských králů - El Escorial - překvapí svou velikostí. Vlastně by bylo vhodné, kdyby Španělé před palác umístili výraznou ceduli s varováním pro turisty. Chcete-li si prohlédnout El Escorial, vezměte si teplé oblečení, placatku na zahřátí a do batůžku nezapomeňte přibalit svačinu, měla by hlásat cedule. I když totiž teploty venku šplhají ke třicítce, v paláci navrženém jako mauzoleum panuje až mrazivý chlad. Prohlídkou rozásáhlého komplexu navíc můžete snadno strávit celý den.
El Escorial měl být sídlem španělských králů za živa i po smrti. Měl být místem modliteb a domovem mnichů. To do značné míry předurčilo jeho klášterní strohost. Malými okny proniká za zdi paláce jen málo světla. Zdi jsou většinou bílé, zhruba do metru nad podlahou je zdobí modro-bílé dlaždice. Jejich dekorativní výzanam je však spíše druhořadý. Hlavním cílem obložení bylo to, aby ze zdí nesálala vlhkost a neplesnivěly. Jen tu a tam na chodbách natrefíte na fresky, v jinak strohém interiéru však o to víc vyrazí návštěvníkům dech.
Základní kámen El Escorialu nechal v 16. století položit Filip II. Klášter a palác zasvětil na paměť vítězství Španělska nad Francií v bitvě u St. Quentinu 10. srpna 1557 svatému Lorenzovi (Vavřinci). Přes svou velkou rozlohu je El Escorial citlivě zasazený do okolní krajiny a takřka se v ní ztrácí. Zvláště v mlze, která není v nadmořské výšce kolem tisíce metrů na úpatí hor ničím neobvyklým, můžete palác takřka přehlédnout.
El Escorial ze dvou stran svírá stejnojmenné městečko. Z dalších dvou ho pak obklopuje park. Zdaleka však nedosahuje velikosti ani dokonalosti parku Campo del Moro, který náleží k madridskému královskému paláci. Přesto z něj El Escorial působí o trochu více lidsky a ne tak studeně.
El Pardo - sídlo Franca i hotel pro státní návštěvy
Poslední královský palác, který byste na své pouti po Španělsku neměli vynechat, je El Pardo. Byť je mnohem menší než El Escorial a madridský Palacio Real, docela dobře dokresluje pestrou mozaiku španělských královských sídel. El Pardo se nejvíce podobá zámkům, které známe z Čech. Obdivovat zde můžete starodávný nábytek i španělské tapiserie. Od těch tradičních vlámských jsou takřka k nerozeznání. Zásadní rozdíl byl ovšem v ceně - chtěl-li král vlámskou tapiserii, musel sáhnout hluboko do kapsy. Ta španělská byla za pakatel.
Zámek El Pardo ale neláká zdaleka jen na nábytek a tapiserie. Málokdo ví, že si ho za své sídlo vybral i generál Franco. Tento charismatický muž vládl španělsku od roku 1939 až do své smrti v roce 1975. Pro Španělsko ovšem jeho klerofašistický režim znamenal jediné - diktaturu a mezinárodní izolaci. Zahraniční mocnosti totiž Francovi nezapomněly jeho spolupráci s Hitlerem.
Ať to bylo s Francem, jak chtělo, v El Pardu dnes mohou návštěvníci obdivovat jeho pracovnu i ložnici. A ještě jednu zvláštnost El Pardo má. Není jen mrtvým zámkem, dodnes se v něm při své návštěvě Španělska ubytovávají zahraniční státníci. Průvodce vás tak možná nechá nakouknout do apartmánů, ve kterých se snoubí rustikálnost zámku s moderními technologiemi.
Za prohlídku stojí také zámecký park a v něm ukrytý letohrádek Casa del Príncpe. I na tom se ovšem podepsal diktátorský generál. Rozsáhlé zahrady přeťal ve dví silnicí a velkou křižovatkou. Cesta do jeho sídla prostě musela být snadná. I tak si ale do dnešních dnů park uchoval svůj francouzský půvab. A nechybí ani až hrůzostrašně vyhlížející prastaré stromy, které pamatují lepší časy španělských králů.
