Praha − Odstřel železničního nádraží na pražském Těšnově se stal symbolem necitlivého přístupu úřadů k památkám. Unikátní novorenesanční stavba patřila k nejkrásnějším nádražím ve střední Evropě. Dnes je tomu třicet let, co definitivně zmizela v oblacích prachu. Politické rozhodnutí si tehdy prorazilo cestu navzdory protestům odborné i laické veřejnosti. Šestnáctého března 1985 dokonalo dějiny stavby čtyři sta kilogramů trhavin. Místo, kde nádraží stálo, protíná teď severojižní magistrála.
Stavba vyrostla na pomezí Nového Města a Karlína v sedmdesátých letech devatenáctého století a do paměti Pražanů se zapsala svým lidovým přízviskem „Deniska“. Zrod nádraží byl dílem Rakouské severozápadní dráhy, která budovala dálkové spojení Vídně s Berlínem. Nová trať však Prahu míjela zhruba třicet kilometrů severně. Odpovědná společnost ÖNWB se snažila zmírnit domácí nelibost, kterou za opomenutí hlavního města obdržela, a rozhodla se proto, že v rámci hlavního spojení vytvoří odbočnou trať.
Společnost zadala projekt svému dvornímu architektovi – Karlu Schlimpovi. Byla to volba na jistotu – renomovaný profesor vídeňské techniky vtiskl stavbě svébytný novorenesanční charakter. „Šlo o zcela mimořádnou budovu, protože architektura byla pompézní. Působilo jako kombinace divadla a banky. Těšnov měl totiž reprezentovat železnici v té podobě, ve které ji 19. století znalo,“ uvádí železniční historik Pavel Schreier na adresu nádraží, které zažilo slavnostní otevření 15. října 1875.
Schlimp ponechal boční křídla bez vnějších ozdob, o to honosněji ale vybavil budovu střední. Včlenil do ní monumentální římský triumfální oblouk s korintským sloupovím, který korunuje alegorické sousoší Austrie − ochranitelky orby a průmyslu. Rozlehlou odjezdovou halu pak zkrášlily znaky měst, jimiž dráha projížděla. Křídelní dostavby architekt určil provozním potřebám železnice a částečně tam umístil i reprezentační prostory, salony, čekárny a restauraci.
„Čekárna pro I. a II. třídu jest zařízena velmi elegantně; sedadla jsou potažena zeleným aksamitem, stoly jsou mramorové. Na stropě nalézají se skvostné arabesky. Také restaurace a čekárny III. a IV. třídy jsou slušně zařízeny,“ uváděl o výzdobě nádražní budovy časopis Světozor v roce 1876.
Poslední vlak
Více než čtyřicet let neslo nádraží, které sloužilo hlavně osobní dopravě, své původní jméno Severozápadní. Po roce 1919 ale získalo název po soudobém francouzském historikovi, slovanofilovi a politikovi Ernestu Denisovi, jenž významně podporoval vznik samostatného Československa. Jméno ale zakázali nacisti, kteří prosadili název Moldau Bahnhof čili Vltavské nádraží. Poválečná doba se zas k „Denisovi“ vrátila, alespoň nakrátko. Komunistická éra totiž prvorepublikovým tradicím nepřála, takže v roce 1948 bylo nádraží nazváno Praha-Těšnov. Už v dekádě následující ale stálo v cestě nejen jméno, nýbrž rovnou celá stavba. Urbanisté razili svou.
Posledním dnem, kdy nádraží ještě patřilo vlakům a cestujícím, byl 1. červenec 1972. Proháněly se jím téměř století, po uzavření ale přišel rychlý úpadek. Nejprve podlehlo demolici severní křídlo kvůli projektu severojižní magistrály. Pro torzo Schlimpovy novorenesance se dlouho hledalo nové využití. V plánu byla depozitní budova Muzea hlavního města Prahy. Pro objekt již zapsaný do Státního seznamu nemovitých památek přicházela v úvahu i dostavba na vysokoškolskou menzu a nákupní středisko. Nakonec se ale žádná z variant nerealizovala. Převálcovala je totiž idea dálnice, která přeťala centrum.
Stručný ortel: likvidace odstřelem
Osud Těšnova se zpečetil. Patnáctého března 1985 prošla deníky stručná zpráva. „V sobotu 16. března v osm hodin bude likvidována odstřelem budova bývalého nádraží Těšnov v Praze,“ zněl oficiální nekrolog karlínského skvostu. Postavit nádraží, od jehož otevření letos uplyne 140 let, trvalo skoro čtyři roky. Ke zborcení stačily necelé čtyři vteřiny.
Muzeum hl. města Prahy dnes zahajuje výstavu ke 30 letům od demolice nádraží Těšnov i ke 140. výročí od jeho otevření. Před budovou muzea - nedaleko místa, kde nádraží stálo - jsou vidění historické snímky, dobové litografie i územní plány.
KROK ZA KROKEM ZRUŠENOU TRATÍ VYSOČANY - TĚŠNOV
Pamětník demolice, Benjamin Fragner, ředitel VCPD
„Nikdo jsme tehdy v odborné veřejnosti nevěřili, že k demolici dojde. Nebyl důvod nádražní budovu bourat. Výkladů je mnoho, jeden říká, že se tam plánovaly garáže pro nedaleký Ústřední výbor KSČ. Tehdy tím hlavním argumentem bylo, že je to cesta ke stavbě současného města. Byla to záminka pro prosazení projektu, jehož výsledkem je ale dnešní prázdno,“ vzpomíná ředitel Výzkumného centra průmyslového dědictví Benjamin Fragner.
„Můžeme spekulovat, nakonec ale rozhodla neuvěřitelná umanutost a arogance. Tuto zkušenost si přenáším až do dnešních dnů. Protože zbourání Těšnova je symbolem pro novou vlnu zájmu nejen o průmyslové stavby, ale o celé průmyslové dědictví. I dnešní hnutí za záchranu a obnovu industriálních staveb se setkává s neuvěřitelnou umanutostí prosadit si vlastní projekty,“ podotýká profesor Fragner.
