Přesně před pětapadesáti lety se v Dole Dukla odehrála tragédie, která si vyžádala životy 108 horníků. Zahynuli 7. července 1961. V Havířově si událost připomněli příbuzní obětí i bývalí spolupracovníci.
Tragédii havířovského Dolu Dukla odstartovala náhodná událost ke konci ranní směny. V jedenácté sloji třetího patra, kde se pracovalo na instalaci pásových souprav, náhodou zachytil procházející horník o spouštěcí mechanismus dopravníku a uvedl ho do provozu, aniž si toho někdo všimnul. Gumový pás běžel naprázdno, bez kontroly. Kvůli velkému tření se jeho součásti nadmíru zahřály a vzplály. Od nich se vznítila dřevěná výztuž.
Do dolu následně sfárala odpolední směna – 338 horníků. Zápach spálené gumy zaznamenali asi v 15:30 na druhém patře, ale nikdo nic nehlásil a ani revírník příčinu neprošetřil. Teprve krátce po páté hodině odpoledne dostal dispečer hlášení o hustém kouři ve třetím a druhém patře a povolal záchranáře.
Mezi tím se odvolávaly všechny osádky dolu, ale nebezpečí se podcenilo. Později se zjistilo, že horníci v osmé sloji, jedné z nejvíce ohrožených, před odchodem ještě pečlivě uklízeli nářadí. Oheň se však rychle šířil a uzavíral lidem ústupové cesty.
Na likvidaci požáru pracovalo na 700 záchranářů. Jejich práci ztěžovala vysoká teplota, hustý kouř a prakticky nulová viditelnost. Do 11. sloje se vůbec nedostali a v osmé sloji po dvou hodinách narazili už jen na mrtvé, udušené horníky.
Poté, co průzkumné čety zjistily, že není reálná naděje na záchranu postižených a navíc stále hrozilo nebezpečí výbuchu metanu, rozhodla havarijní komise ve 23:10 uzavřít ohroženou oblast neprodyšně sedmi výbuchuvzdornými hrázemi.
Na jejich stavbu se spotřebovalo přes 30 000 pytlů s pískem. Aby se zlikvidoval obsah kyslíku, který podporoval hoření, byl do uzavřeného prostoru napouštěn dusík (až do 10. srpna tam bylo napuštěno 122 630 metrů krychlových dusíku).
Boj o život v podzemí prohrálo 108 havířů, nejmladšímu nebylo ani 17 let, nejstaršímu pak 56 let. Katastrofální dopad požáru způsobil souhrn řady nepříznivých okolností, včetně nedostatečné větrní sítě dolu. O možnosti průniku kouře z 11. do osmé sloje tehdy havarijní plán vůbec nepočítal.
Nejvíce se ale na tragédii zřejmě podepsalo selhání lidského faktoru. Od horníků, kteří první zaregistrovali zápach pálící se pryže a nepátrali po příčině, až po odpovědné pracovníky, kteří po nahlášení havárie, byť zpožděném, neprovedli včas všechna potřebná opatření k záchraně lidí.
- Začátek 60. let dvacátého století znamenal i v hornictví obrovský nástup techniky. V moravskoslezských dolech se zaváděla elektrifikace, začínaly se používat dlouhé dopravní gumové pásy, ke slovu přicházely kombajny. Podle pamětníků tak byly staré nátřasné žlaby, kterými se uhlí i vytěžená hornina dopravovaly v podzemí už v době První republiky, nahrazeny novými pásovými dopravníky. Guma na ledabyle konstruovaných strojích se často zahřívala, až začala hořet, vzpomíná pamětník Jaroslav Čihař.
- Rozvoj industrializace v Československu vyžadoval stále větší potřebu surovin a energie. Zajišťování těžby uhlí bylo politickým úkolem, hlavní bylo množství vytěžených tun a rekord střídal rekord. Vysoké výkony ale horníci dosahovali někdy na úkor bezpečnosti práce. V roce 1960 například výbuch na Dole Hlubina v Ostravě nepřežilo 54 horníků a 20 obětí si vyžádal požár na Dole Václav Nosek v Tuchlovicích v září téhož roku.
Důl Dukla, který se začal hloubit v roce 1907, nesl původně název po císaři Františku Josefu I. V roce 1918 byl přejmenován na Jáma Suchá a v roce 1949 na Důl Dukla. Za více než stoletou existenci vytěžil přes 100 milionů tun černého uhlí. Těžba byla ukončena kvůli nízké efektivitě a poslední vozík uhlí z podzemí vyjel 10. ledna 2007.
