Nikdy jsem neměl rád, když někdo začínal o nějakém problému zjištěním, že je to složité. Snažil jsem se vždy mít takové věci nejprve v rukou, alespoň částečně, pokud to jen trochu šlo, a postupně si je zjednodušovat až do bodu, kdy začaly mít řešení. Jinak to ani nešlo. Problém ukrajinské krize v rukou samozřejmě nemám a neměl bych ho ani částečně, kdybych ještě seděl v Poslanecké sněmovně. Takže nezbývá než uvažovat ve stylu co bych dělal, kdybych ten problém v rukou alespoň částečně měl.
Problémem Ukrajiny je, že se její občané neshodnou na tom, čí vlastně jsou a kam patří. Náš pohled z Čech vidí nejprve západní Ukrajinu, jejíž část patřila po rozpadu Rakouska-Uherska k Československu. Tamní Ukrajinci na tu dobu nostalgicky vzpomínají, dodnes tam stojí školy, banky a další veřejné budovy s českým vzezřením, čeští učitelé tam vychovali řadu žáků, také naše vojáky a policisty tam chovají v dobré paměti. Můj strýc byl učitelem v Mukačevu a přivezl si odtud do Kladna manželku. Západní geny této části Ukrajiny jsou velmi výrazné, sovětská léta je nemohla přes veškerou svou snahu vykořenit. Nikoho proto nepřekvapuje, že tamní Ukrajince to táhne na Západ, v jejich očích je Západem zcela správně Česká republika a Evropská unie.
Naší povinností je však hledět také dál na východ, na Ukrajinu ležící východně od Dněpru, který je asi tím kulturním rozhraním.
Složitost problému Ukrajina je v tom, že je to území, které patřívalo k Rusku. Název Ukrajina vznikl teprve v XVII. století. Je to ruský název pro jihozápadní část Ruska na dolním toku Dněpru a Bugu. Toto území bylo na okraji ruské říše, což je etymologické vysvětlení slova Ukrajina. Hranice toho území nebyly nikdy jasně vymezeny, na významu nabylo až v souvislosti s kolonizací jihovýchodních oblastí Polska. Ukrajinci jsou Malorusové, což je větev národa ruského, v Rakousko-Uhersku se jim říkalo Rusíni a v Rusku právě Ukrajinci. Také Poláci mluví o Malorusech jako o Ukrajincích nebo Rusínech. Malorusové však sami sebe jako Ukrajince nikdy neoznačovali, používali velké množství místních názvů, což jen svědčí o tom, že politicky byla tahle oblast dlouho neurčitá. Samosprávu jí vydobyli kozáci pod vedením Bohdana Chmelnického, který se však v boji proti polsko-litevskému státu odevzdal pod ochranu ruského cara a přísahal mu věrnost. Car Petr Veliký se snažil samosprávu potlačit a imperiální dílo dokončila za použití krutého násilí Kateřina II., která na tamní obyvatele uvalila stejné nevolnictví, jaké panovalo v říši moskevské.
Dějiny Ukrajiny jako politické entity jsou až neuvěřitelně nedávné, od samého počátku se v nich replikuje pro Ukrajinu osudové východo-západní štěpení. V roce 1917 po ruské únorové revoluci vznikla v Kyjevě Centrální rada, která prohlásila Ukrajinu autonomní součástí Ruska. Ale už v roce 1918 po říjnové revoluci vyhlásila Centrální rada nezávislou Ukrajinskou lidovou republiku. Jenomže v Charkově, na východě Ukrajiny, vyhlásili bolševici Ukrajinskou sovětskou republiku a hned zahájili proti Centrální radě boj. Centrální rada uzavřela s ústředními mocnostmi separátní mír a požádala v boji proti bolševikům o pomoc německou a rakousko-uherskou armádu.
V roce 1918 podepsalo sovětské Rusko s ústředními mocnostmi mírovou smlouvu, v níž souhlasilo se ztrátou rozsáhlého území včetně Ukrajiny a uznalo její nezávislost. Po porážce ústředních mocností byla ve východní Haliči vyhlášena Západoukrajinská lidová republika s centrem ve Lvově, která se v lednu roku 1919 sloučila s Ukrajinskou lidovou republikou. Podkarpatská Rus připadla Československu a Bukovina s Besarábií Rumunsku. Rižským mírem z 18. března 1921 bylo potvrzeno příměří mezi Polskem a Sovětským Ruskem z října 1920, podle něhož byla Ukrajina rozdělena na západní část (bývalý rakouský zábor spolu s Volyní a Podolím), ovládanou Polskem, a východní, obsazenou sovětským Ruskem. V roce 1922 se pak dosud formálně nezávislá Ukrajinská sovětská republika stává součástí SSSR. V roce 1991 nejvyšší představitelé Běloruska, Ruska a Ukrajiny podepisují tzv. Bělověžské dohody, kterými zanikl Sovětský svaz a vzniklo Společenství nezávislých států. Již předtím však Nejvyšší sovět Ukrajinské SSR přijal deklaraci o státní suverenitě Ukrajiny.
Pro pochopení i řešení současné ukrajinské krize je klíčové datum prosinec 1947, kdy se stal prvním tajemníkem Komunistické strany Ukrajiny Nikita Chruščov. Toho sice v roce 1949 Stalin povolal do Moskvy, aby se později stal prvním tajemníkem KSSS, ale Ukrajina mu přirostla k srdci natolik, že v roce 1954 v této nejvyšší stranické funkci rozhodl předat Krym pod správu Ukrajinské SSR.
Když dnes krymští Rusové odmítají příslušnost k Ukrajině, je to jen důkaz toho, jak si Chruščov s bolševickou arogancí představoval, že si může beztrestně pohrávat s mapou.
Takže kdybych měl věci v rukou, výsledek krymského referenda bych uznal a hlavně neposlouchal řeči o porušování územní celistvosti Ukrajiny. Rozkolísaný tvar Ukrajiny dokládá, že tato země svůj stabilní stav teprve hledá.
