Když jsem v minulých dnech četl a slyšel zprávy z jednání amerického prezidenta Baracka Obamy s jeho ruským protějškem Medveděvem a s premiérem Putinem, nemohl jsem se zbavit dojmu čehosi neskutečného. Stále mne napadalo slovo kulisa. Jakoby to celé byla kulisa skutečnosti, která se odehrává jinak, na jiných úrovních, s jinou náplní, než jsou počty jaderných hlavic a jejich nosičů. Dokonce s jinou náplní, než je ta, která by nás, Čechy, mohla na tom, o čem se hovořilo, zajímat nejvíc: zda radar v Brdech bude, či nebude, zda Česko bude, či ne jedním z hodně horkých míst na planetě a proč v Moskvě - jak se zdálo - nehrálo vůbec žádnou roli české veřejné mínění. Ani to mne nezbavilo nutkání napsat raději o tom, že za otázkami, které se řešily na moskevských jednáních, se skrývá ten nejreálnější problém, který má Západ s Ruskem.
Svět podle Zdeňka Velíška (146)
Zbraně včerejška a zbraně zítřka
Počty jaderných hlavic a jejich nosičů to je přece problém z doby Brežněvovy, z doby „mírových hnutí“. Pokud si to správně vybavuji, doopravdy a vážně šlo o jaderné odzbrojení snad naposled v jednáních Reagana s Gorbačovem v Reykjaviku. Je to prostě minulé století! I když je pravda, že americko-ruská dohoda o počtech jaderných zbraní vyprší na konci letošního roku, tají se snad kvůli tomu někomu ve světě dech? A vedle toho: je snad někdo ve světě skálopevně přesvědčen, že americká přítomnost v Brdech změní něco na poměru sil v globálním měřítku? Ten se už dnes neměří jako kdysi. Pershingy v západním Německu, sovětské rakety na Kubě: Dnes nezáleží ze všeho nejvíc na rozmístění vojenských sil a vojenských systémů po planetě. V otevřeném světě, ve kterém žijeme, už poměr sil není jen poměrem vojenských sil. A do budoucna bude čím dál méně vojenskou záležitostí. Nebo, řečeno jinak: poměr vojenských sil a vojenských systémů a jejich rozmístění po planetě bude čím dál méně jednou z prioritních otázek bezpečnosti.
Nevím, kdo vymyslel to sarkastické úsloví o přípravě na války, které už byly, ale často se mi zdá, že vymyslel něco velmi případného. A že jednání Obamy s tandemem Medveděv Putin o hlavicích a raketách (řečeno lapidárně) bylo jednáním o míru a bezpečnosti z hlediska včerejších válek a včerejších parametrů bezpečnosti. Ale taky mi něco říká, že u jednacích stolů v Moskvě, to minimálně jedna strana věděla.
Rusové nespoléhají na vojenskou strategii!
Čtu knížku francouzského ekonoma Alaina Minca „Deset dnů, které otřesou světem“. Jsou tam kapitoly jako "Den, kdy Čína napadne Tchajwan; Den, kdy Skotsko vyhlásí nezávislost; Den, kdy Google koupí New York Times za jeden dolar; Den (tady spíš rok), kdy všichni laureáti Nobelovy ceny budou z Asie. Knížku otevírá kapitola Den, kdy Gazprom vyhlásí, že buď odkoupí, nebo zničí Total. Total je francouzský naftařský gigant, průmyslový komplex, s nímž - řečeno s nadsázkou - stojí a padá Francie. Alain Minc nenapsal v té knížce utopické eseje, ale analýzy dneška. Jen jejich závěry jsou vizí budoucnosti, varováním. Jako autorovi politických úvah mi Alain Minc udělal radost. Potvrdil to, co píšu léta: Rusko promyšleně pracuje na své zítřejší převaze. V jeho čele stojí muž, který předtím ztělesňoval Gazprom a u kterého je omyl čekat, že sílu Ruska bude hledat ve vojenské oblasti.
Naopak, všechny zprávy, které jsou svým způsobem varováním před dnešní či zítřejší silou Medveděvova (a Putinova) Ruska, jsou z oblasti energetiky, energetických zdrojů, energovodů, účasti ruského kapitálu v energetických podnicích a jiných strategických odvětvích západních ekonomik. Také svá strategická spojenectví buduje Moskva v těchto oblastech státní i soukromopodnikatelské činnosti, nikoli v oblasti vojenské! Energetické suroviny a jejich doprava jsou předmětem osobních jednání obou ruských špiček v postsovětských republikách střední Asie. Pomocí obratné politiky v oblasti energetických surovin už si Moskva vybudovala „partnerský“ vztah s Německem, který ovlivňuje pozice Berlína ve prospěch Ruska v řadě mezinárodně-politických otázek. Ruský kapitál už je tiše přítomen ve strategických odvětvích mnoha evropských zemí.
Tohle všechno zajisté nemusí být pro amerického prezidenta varovnou okolností při budování vzájemně vstřícnějších vztahů mezi Spojenými státy a Ruskem. Ale mně něco říká, že to, o čem se v Kremlu v tomto týdnu mezi Rusy a Američany nemluvilo, je to, co je pro nás - pro nás všechny v Evropě - to nejdůležitější. Veškeré komentáře říkaly, že Obama hovořil s Rusy o otázkách bezpečnosti. Bohužel ne o všech otázkách bezpečnosti. Ne o těch, které jsou nejakutnější pro ty, kdo jsou v první linii: pro Evropany. Nejakutnější a nejcitlivější ve vztahu k Rusku. Jsou to otázky energetické bezpečnosti a prorůstání ruského (většinou státního) kapitálu do západních ekonomik.
- Ronald Reagan a Michail Gorbačov zdroj: www.wikipedie.cz http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/3/245/24433.jpg
- Pracovník Gazpromu autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/7/622/62135.jpg
- Barack Obama a Vladimir Putin autor: Haraz N. Ghanbari, zdroj: ČTK/AP http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/10/971/97086.jpg