"Evropská unie dohodla s Ruskou federací a Ukrajinou obnovení dodávek plynu do Evropy". Přibližně tuto podobu měly na přelomu týdne titulky článků, kterými velké světové deníky (ve svých internetových vydáních) ohlašovaly rozuzlení plynové krize.
Česko boduje
Fakt, že hlavní pákou tu bylo české předsednictví Evropské unii a hlavním aktérem český premiér, se do titulků, co já vím, nedostal. Do titulků, podtrhuji, jinak to autoři článků zaznamenali. Výjimka: International Herald Tribune měl v pondělí české předsednictví i v tom titulku a dokonce už v něm bylo i jakési kladné hodnocení (New EU leader opts for stimulating debut).
Roli České republiky při řešení dramatické krize tepla a energie by po přečtení těch článků, které jsem přečetl já, těžko někdo popíral či ignoroval. Tohle tu ale říkám jen na okraj. Jen proto, abych vyjádřil naději, že diskuse o českém předsednictví, vedená v Evropské unii už od posledního summitu EU, dostane teď méně pochybovačný ráz.
To hlavní, co chci ale v této chvíli říci, je, že problém energetické bezpečnosti zemí Evropské unie zůstává stejně vážný jako dosud. Jenom je zjevnější a jeho řešení se snad opravdu dostalo, či v nejbližších dnech dostane mezi ty nejpalčivější priority politiky EU.
Pojem energetická bezpečnost mění obsah
Jedna věc - či spíš okolnost - mi v závěru - doufejme, že skutečně v závěru - plynové krize připadá pozitivní. Mnohem zřejmější než dosud jsou dvě věci: v Evropské unii už nebude možné hledat energetickou bezpečnost skoro výhradně jen v co nejhlubším partnerství s Moskvou. Jednání o tzv. strategickém partnerství s Ruskem má už brzo začít a zatím mu komentátoři připisovali právě jen tento cíl: dlouhodobou dohodu s Ruskem o ekonomickém partnerství, které by bylo pro EU pojistkou plynulosti dodávek ruské ropy a plynu. Snad ho teď EU povede z jiných výchozích pozic.
Ta druhá věc, která je po plynové krizi zřejmější než dřív, je právě tak důležitá: ty státy Unie, které se spoléhaly na vlastní, bilaterální privilegované vztahy s Ruskem a vsadily na vybudování energovodů, které by z Ruska vedly právě k nim, si teď asi budou méně jisté a jejich úvahy o energetické bezpečnosti budou méně egocentrické. Hovořím o plynovodech Southstream z Ruska do Itálie a Northstream z Ruska přímo do Německa. V tom prvním se materializuje specifické přátelství Berlusconiho s Putinem a už teď je projekt Southstream v mnoha ohledech v přímém konkurenčním postavení k plánované ale ještě nezapočaté výstavbě evropského plynovodu Nabucco. Tím druhým, Northstreamem, se cítilo od počátku ohroženo Polsko. Bálo se, že bude vznikem nové severní cesty odříznuto od EU, protože se octne mimo novou hlavní dopravní cestu ruského plynu do Evropy a nepoteče-li plyn přes Polsko dál na západ, bude moci Kreml manipulacemi s touto surovinou - jaké už dobře známe - diktovat Polsku jeho politické postoje, případně rozvracet jeho vnitropolitickou scénu. Zpráva o projektu Northstream rozzlobila Varšavu natolik, že svým vetem zablokovala rozhovory Unie s Ruskem o strategickém partnerství. Varšava měla ještě druhý důvod - obchodní: přerušený export masa do Ruska - ale důvod energetický by byl asi stačil. Polsko se už postaralo, aby ho budoucí severní řečiště plynu tak docela neobcházelo, ale na jihu zůstává soupeření těch dvou projektovaných tras, evropského Nabucca a ruského Southstreamu velmi napínavé. Bulharsko, Maďarsko a Srbsko se už v minulých dvou letech, tedy v jiné situaci, přihlásily k účasti na výstavbě Southstreamu, Južnogo Potoka, jak mu říkají Rusové. Významnou součástí dohody Srbska s Ruskem je navíc postavení velkého zásobníku plynu v rámci systému Southstream. Z něho hodlají Rusové posílat plyn dál na sever, do zemí Unie. Srbsko prodalo Rusům také rozhodující balík akcií své rafinérské společnosti NIS. Bělehrad to všechno udělal jako odpověď na odtržení Kosova od svého území. Manifestoval tak svou důvěru v Moskvu. Možná toho v těchto dnech lituje, ale asi je pozdě.
Ruka na kohoutu
Záměrně jsem se zaměřil na příklady činů, které Evropskou unii odváděly od diverzifikace zdrojů energetických surovin a podlamovaly její, zatím i tak chabé úsilí o energetickou bezpečnost. Podobný efekt mělo také pohodlné a pasivní spoléhání východoevropských vlád na dlouhodobé smlouvy s Ruskem o dodávkách energetických surovin.
Jestliže po odblokování krize opravdu doteče ruský plyn až do zemí Unie, vyslouží si české předsednictví první ostruhy. A bude-li Česko ještě navíc tlačit Unii k opravdové orientaci na diverzifikaci zdrojů a ke společné energetické strategii, může získat zásluhu i o energetickou bezpečnost Evropy. Protože energetika je, aspoň podle mně, válčiště naší doby. Sítě energovodů jsou nástroji politické strategie. Ruka na kohoutu plynovodu - nejenom ruském - bude už teď snad konečně považována za nebezpečnější než ruka na odpalovacím zařízení balistické střely. Manipulace s energetickými surovinami už konečně bude považována za nejpravděpodobnější a nejsnadnější nástroj agrese. I ceny ropy jsou zbraň. Někdy ovšem dvousečná. Například teď nízká cena ropy citelně mění pozici Ruska v globální i evropské politické aréně. Možná ovlivnila - z našeho hlediska pozitivně - Putinovo chování při jednáních s Topolánkem. Ale předtím už možná byla jedním z důvodů vyvolání plynové krize. Ta přece žene cenu ropy nahoru, ne? A drahá ropa, hlavní artikl ruského exportu, není jen nejlepším nástrojem obrany ruské ekonomiky před krizí. Může také být nejlepším nástrojem politického útoku. Nebo aspoň nátlaku.
Podle mého mínění mají stratégové globální politiky - a mezi ně by se lídři Evropské unie měli počítat - o čem přemýšlet. Jejich učebnice zastaraly.
- Mirek Topolánek a Julija Tymošenková autor: Sergei Chuzavkov, zdroj: ČTK/AP http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/7/613/61300.jpg
- Plynovod autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/7/617/61641.jpg
- Mirek Topolánek a Vladimir Putin autor: Sergey Ponomarev, zdroj: ČTK/AP http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/7/613/61227.jpg
