Strašák jménem inflace. Počátkem 90. let jsme dopady jejího dvojciferného tempa všichni pocítili. Zdražovalo takřka všechno, co jsme si za naše chabé, ještě takřka komunistické příjmy mohli koupit. Ruku v ruce s vysokou inflací se někde v koutcích mysli začala zažehávat jiskřička vystřízlivění z revolučního nadšení. Tehdy se inflaci podařilo nakonec zvládnout, přesto tenhle strašák zůstává v myslích Čechů zakořeněný. A tak není divu, že pod vlivem vládních plánů na další zvýšení daně z přidané hodnoty jako houby po dešti rostou obavy z roztočení inflační spirály. Balancujeme skutečně na rozpáleném hrotu jehly?
Všem je jasné, že zvýšení DPH se zcela jistě promítne do cen zboží, a tedy i do inflace. Jak ale ukazují naše české bohaté zkušenosti, vliv DPH na inflaci nebývá nijak devastující. Zvýšení DPH se do růstu inflace obvykle promítá asi čtvrtinou, jinými slovy vzroste-li DPH o procento, vzrostou ceny zhruba o čtvrt procenta. Zbytek vlivu zvýšení DPH vstřebají obchodníci, výrobci a další části dodavatelského řetězce.
Špatnou zprávou tedy je, že s nějakým tím zdražováním počítat musíme. Tou dobrou pak, že dvouciferné inflace jako v devadesátých letech se nejspíš bát nemusíme. Pokud si ji ovšem nevynutíme dalšími zdánlivě opodstatněnými tlaky - třeba požadavky na růst mezd nebo pumpování peněz do skomírající ekonomiky.
Pokud by se třeba odborům podařilo přimět podniky, k masovému zvyšování mezd, pravděpodobně bychom se brzo té naší „vysněné“ inflační spirály dočkali. Ještě štěstí, že si české podniky (snad jen s výjimkou mladoboleslavské Škodovky) drží pod tlakem krize a obav z recese výdaje na uzdě. Verdikt „žádný růst platu“, i když odvádíte skvělou práci, si už od svého šéfa v posledních měsících vyslechl nejeden schopný zaměstnanec. Dokud to podnikům vydrží, inflační spirály se nejspíš bát nemusíme, i když do dvouprocentního cíle České národní banky se asi také nejspíš netrefíme.
Spirála živená podporou ekonomiky
Horší by ovšem bylo, kdyby vláda zbrkle vyslyšela naléhání odborů a začala pumpovat peníze do ekonomiky. V růstu hrubého domácího produktu by se zcela jistě více či méně projevila jak monetární, tak fiskální expanze, ale mohlo by se snadno stát, že se podniky přestanou bát krize a začnou s klidem zvyšovat platy. Rázem by se nám pak mohlo stát, že se roztočí ona obávaná inflační spirála. To by blahobyt rozhodně nepřineslo. Ceny by nekontrolovaně rostly a naše možná na chvíli vyšší platy povzbuzené prorůstovými opatřeními by mohly reálně klesat. Nakonec by tak státu nejspíš zbyly jen zase o něco větší dluhy a nespokojených občanů v ulicích by dost možná neubylo.
A přidáme-li do tohoto koktejlu ještě případnou paniku na finančních trzích nebo nějakého všímavého analytika v jakési americké ratingové agentuře, který si, nedej bože, všimne růstu českých dluhů a sílící nejistoty v zemi, mohla by se nám podpora ekonomiky pěkně prodražit. Hrozby řeckým scénářem, doposud často považované za plané, by už nemusely mít jen podobu pláňat, ale mohly by dorůst do podoby pěkně velkých, pichlavých a dobře opečovávaných stromů.
Recese, která léčí
Faktem ale je, že ani dnešní situaci Česka nemá smysl idealizovat. Chtě nechtě musíme přiznat, že země zažila už i lepší roky, dnes je v recesi. Na druhou stranu mluvit o nějaké dramatické situaci, je také předčasné. Procentní propad, který české hospodářství zažilo v prvním čtvrtletí, zcela jistě nevstoupí do dějin jako nejhorší. Třeba během krize v roce 2009 ekonomika propadla dva kvartály po sobě hned o 5 procent. A v řadě dalších zemí to bylo i o dost horší. Třeba pobaltské státy zažily až dvouciferný propad HDP.
Masivní finanční injekce, kterými se během krize z let 2008/09 vlády řady zemí světa snažily své země z recese vymanit, přitom nijak zvlášť nepomohly. Spíš stály u zrodu jiné krize – té dluhové. A jak se její spirála právě teď točí v Evropě, myslím není třeba připomínat. Místo toho, aby po propadu hospodářství následovalo zhruba desetiletí růstu tak, jak jsme na to byli v minulosti zvyklí, trvalo období růstu sotva rok, dva. A růst nebyl nijak závratný, někde se nedostavil vůbec. Nevelí nám tedy empirie nechat ekonomiku, ať si projde horečkou a uzdraví se sama?
Protestní spirálka na závěr
Pokud jste na předchozí otázku odpověděli „ano“, vězte ovšem, že bychom tím uvrhli Česko do zcela jiné spirály – protestní, stávkové. Ta už se pomalu začíná v Česku roztáčet. Demonstrovalo se 21. dubna, další protesty budou následovat od 22. května, a to ani nepočítám zatím neupřesněné okupace ministerstev, které slibuje platforma Stop vládě. Další obrátkou protestní spirály by pak mohla být celonárodní stávka. Pokud odbory svým slibům dostojí, můžeme se na ni těšit ještě před prázdninami. Ale ruku na srdce, vážně si myslíte, že tahle spirála bude opravdu tím nejhorším, co by nás v budoucnu mohlo potkat?
