Mnoho lidí říká, že kopaná ve značné míře kopíruje život společnosti. Ba že je jeho zhuštěným či zdramatizovaným obrazem. Nevím, zda je to úplně pravda, ale při pohledu na současný stav pražského klubu kopané Slávia a vezmeme-li na vědomí historii sešívaných od roku 1945, nezbývá mi, než uznat, že na tom nejspíš něco bude. V případě klubu z vršovického Edenu (zatím odtamtud, kdo ví, co nás ještě čeká) vskutku jako bychom hleděli na znamení doby… Rok 1945. Konec války. Všichni jásají. V radosti ale zůstává hořkost a smutek po prožité hrůze. I červenobílí – jak velebné české barvy – se veselí. Ale válka se s nimi loučí mizerně: vyhořelým hřištěm na Letné. Slávia ještě symbolicky jako rozloučení se starým světem v těch časech tříleté poválečné polosvobody vítězí v roce 1947 ve fotbalové lize. Na dlouhá léta naposledy.
Protože přichází únor 1948. Vítězný. Jak ovšem pro koho. Sešívaní si nesou cejch klubu inteligence a živnostníků. Navíc byl jejich členem Edvard Beneš. Zda to nebo ještě jiné zájmy rozhodlo, ale v každém případě nový, lepší, lidově-demokratický řád klub s nálepkou buržoasní a „nedělnický“ vůbec nepotřebuje. Slávia sice ještě vítězí v podzimní části sezony 1948/1949, ale pak je soutěž ukončena a začíná se úplně zgruntu znovu, po bolševicku. Soudruzi, jako v Sojuzu! V nových dějinách. Symbolicky hnusně se na osudu Slávie stejně jako na životě země podepisuje i raketová kariéra odpudivého komunistického šíbra Alexeje Čepičky. Bere si dceru Klementa Gottwalda coby manžel a československou armádu jako ministr. Stává se jedním z Velkých Rudých Hybatelů. Hýbne i s kádrem červenobílých. Většina hráčů je v rámci cvičení převelena do Armádního tělovýchovného klubu (později ÚDA, pak Dukla) Praha.
Komunistickým převratem i kolektivizačním budováním zdecimovaná země - stejně decimovaná Slávia. Vlastně už Dynamo. Toulá se po všelijakých hřištích. Teprve v roce 1953 se usidluje v Edenu. Mezitím ovšem zhuntovaný tým poprvé opouští fotbalovou první ligu. V jedenapadesátém. V nejhorším období vlády jedné strany. Co je to likvidování jednoho klubu proti popravovaným, vězněným a existenčně ničeným? Sice se po jedné sezóně Dynamo, kterému všichni říkají Slávia, ale je to vlastně jako ilegální heslo, do nejvyšší soutěže vrací, ale sbohem, někdejší slávo! Je to tak na motanici vprostředku, kupředu se derou týmy, preferované mocí, Dynamo přežívá jako všichni slušní lidé, jakž takž z ruky do huby a musí si dávat velký pozor, aby něčím neurazilo vrchnost. Taky musí někdy i řádně poklonkovat. Ale to všichni, kdo tehdy žili, a nepatřili do nomenklatury, moc dobře znají. A edenští, hrající tehdy převážně v modrých dresech, červenobílé jim byly zakázané, mezi vyvolené kluby v žádném případě nepatřili. A přichází rok 1956. Po tom, co uhynul diktátor a masový vrah Stalin, Moskvou sužovaná část světa se mírně nadechla. A v tom všeobecném oteplení se v Edenu probudila ještěrka. O velikonočním turnaji na Spartě nastupuje klub sice stále jako Dynamo, ale v červenobílých dresech. Obětavý správce je po léta teroru schovával pečlivě doma. A teď se rozhodli slávisté opět vystoupit na hřiště tak, jak se sluší. Sice odkudsi zaznělo, že si to někdo odskáče, ale nakonec neodskákal.
Jenomže po posvícení přichází zpravidla laxírka. Antonín Novotný sice sliboval, že „maso bude“, ale všechno šlo z tlustého do tenkých. Krachla například pětiletka. Tak i Dynamo, dvakrát sestoupilo. Jednou dokonce ve II. lize strávilo dvě sezóny. Stále si (byť teď už znovu sešívané) neslo u hvězdy na hrudi i punc nechtěných, cizích pro režim, v němž zítra znamená včera a to pak možná přijde i to maso. Ale v polovině 60. letech se začala probouzet i občanská společnost. A jedním z jejích prvních ptáčků – zpěváčků byl i Odbor přátel Slávie. Mimo oficiální struktury se dala dohromady parta nadšenců, sehnali dohromady peníze a prosadili změnu názvu z Dynama na ten starý dobrý slávistický. Režim měl jiné starosti, než dusit Slávii, a tak se slavně vrací do nejvyšší soutěže a hned na to ji málem vyhrává. Jenomže málem. Jako tehdy všechno. Ještě v roce 1968 stačí jeden z nejagilnějších členů slávistického Odboru přátel, spisovatel Jan Procházka, vyhlásit na mítinku, že „cenzura byla zrušena, přátelé!“ a pak zjišťujeme, že tak jako Slávia byla před dvěma lety „málem“ mistrem, nyní jsme měli svobodu taky „málem“. Přijedou tanky a je po srandě.
V normalizaci nabývají významu staré cejchy. Sice ne už tak natvrdo, ale přece. Slávia zůstává Slávií a nosí červenobílé barvy s hvězdou jedním cípem dolů, ale miláčkem soudruhů Štrougala a Kapka právě není. Jejich srdce bije na Letné. Slávia přežívá jako celá společnost. Je nudno, nezábavno, místy až truchlivo.
Devětaosmdesátý znovu žene Slávii vzhůru. Jenomže i na ní se dají demonstrovat grunderovská léta prvobytného kapitalismu lidu kupónových fondů. V dobré víře, že investované peníze se mu jednou vrátí a že lze u nás jednat na čestné slovo, vstupuje do Slávie Čechoameričan Boris Korbel. Odchází bez iluzí, ostříhán jako beránek. Na mazané Čechy si nepřijdete, naivové západní! A Slávia, toť symbol češství jest!
Přesto se Slávii podaří získat titul. Je to prakticky půl století poté, co se tím mohla pochlubit naposledy. I proto se říká, že červenobílí to ligové premiantství získali v restituci. Taková historická anekdota, znovu vtipný dotek dějin, dalo by se říci. A české úspěchy té doby, čas, kdy jsme si mysleli, že jsme vskutku tygry ve smečce postkomunistických zemí, dokumentoval i famózní postup sešívaných až do semifinále Poháru UEFA. I dále to s celou společností šlo jakž takž, a Slávia se vezla na vlně. Další dva tituly získala v době, kdy jsme si nejen my, ale celý euroamerický svět, žili poněkud nad poměry. A málo kdo věděl, že to odspodu hnije. Jako by i ty slávistické tituly byly nad poměry a jako by to už i v týmu z edenského stadiónu, též postaveného poněkud nad poměry, začínalo hnít. A pak přišla krize, zaťukala i u nás a – koukněme: jeden z jejích chladných pazourů nejen ťuká, ale doslova mlátí na vrata s jedním křídlem červeným a druhým bílým. A z brány létají třísky a ke všeobecnému překvapení jsou značně zetlelé. Z těch polorozmlácených dveří se valí všelijaká nepravost: dluhy, nesplácení závazků, podivné obchody, zvláštní vztahy, obskurní zájmy, tajemní majitelé… Nevíte už, co je pravda a co drb…
Vítejte na Slávii! Vlastně ne, dobrý den v České republice!
I s tím, že z obou míst slyšíte, že když si utáhneme opasky, dostaneme se z toho. Nikde ovšem neprozradí jmenovitě ty, kdo si ty pásky před tím tak blahobytně povolovali…
