Nedávno jsem měl štěstí sledovat konferenci našich předních sociologů. Jmenovalo se to „Na začátku a teď: česká společnost po dvaceti letech“. Mnohé jsem tam pochopil a chápu to čím dál tím víc, čtu-li si texty intelektuálně silných vystoupení a srovnávám-li si je s občasnými výbuchy pouliční primitivní zloby, nejen po hospodách, ale například na internetových diskusích. Jen takový drobný postřeh, že jsou lidé, a není jich málo, kteří vnímají svobodu jako hodnotu, na niž mají právo oni a jejich blízcí, ale ostatní by nejraději viděli uvázané u ústředního topení, to je vysvětlení pro leccos. Stejně jako sociologická sonda, která zjišťuje, že hodnoty, charakteristické pro otevřenou společnost, jsou nám stejně vzdáleny jako před rokem 1989. Že stále holdujeme „kvalitám“, jimiž jsme se kořili za komunistů. Třeba těm hodně ponižujícím: konformitě, etatismu a rovnostářství. Pozoruhodné je, že zpočátku to dle výzkumu vždy vypadá, jak by nositeli změn mohli být příslušníci mladších generací, ovšem během dalšího života se spíše vracejí do „hlavního proudu“.
Pravicový blbec a levicový darebák aneb jak z toho
Příliš jsme podlehli zideologizování celého našeho žití. Až do jeho morku. Zní přesně slova Libora Prudkého: „Mluvíme o vyrovnání s minulostí. To jistě spočívá v nejmarkantnější podobě ve vyrovnání se s minulostí bezprostředně spojenou s komunistickou ideologií a praktikami. Ale fakticky jde o vyrovnávání se s minulostí jakkoliv zideologizovanou.“
Pochopíme-li přesně takové úvahy, dokážeme si lépe vysvětlit nenávistné útoky na Václava Havla, napadaného lidmi, jejichž mentální a občanská výbava se pohybuje mimo uvažování prezidenta; ve zcela uzavřených vězeních vnímání společnosti i sama sebe. Marné je jeho volání. Značná část zdejšího obecenstva si ještě pořádně neumyla uši, zanesené špinavostmi dob minulých. Liší-li se někdo, a Havel – jak svým zvěstováním, tak svými činy a postoji, a také i svými omyly a chybami – bezesporu jiným je, stává se neuchopitelným a tedy podezřelým, a proto v důsledku nenáviděným nebo opovrhovaným.
Přemýšlel jsem mnohokrát v posledních dnech, neboť tlak veřejného okolí k takovému přemýšlení vede: „Proč jsi vůbec tehdy zvonil klíči?“ A už si umím odpovědět: Aby se moje duše dostala do stavu, v jakém nyní je: dozvěděl jsem se „ve dnech poté“ mnoho skutečností, které mě naučily být antikomunistou a umět si to racionálně vysvětlit. Právě tak stejně racionálně přijmout, že někdo pořád tu ideologii hájí (vnímat, proč někdo pořád vzpomíná v dobrém na období tzv. normalizace, je pravda velmi obtížné a chce to sebezapření). Jak výše řečeno, uchopení hodnot otevřené společnosti je pro řadu lidí náročné, ba nemožné. Existují vnitřní hranice, které jejich ustrojení nedokáže překonat. Jednoduše řečeno: zvonil jsem proto, aby tu komunisté už nikdy nevládli, ale aby tady mohli přežívat. Jsou naším stálým testem.
Nelze ovšem vyčítat občanstvu, že není schopno se vybabrat z bahna hodnot uzavřených, v širším smyslu slova xenofobních vůči všem „jiným“. Bohužel zdejší „autority“, politické, mediální či celebritní, to nedokázaly zatím prolomit, ba se o to ani nepokoušely, dokonce jim tyto hodnoty často byly dobré k tomu, aby populisticky posílily svoje pozice. Jak říkají ti ode mne moudřejší (vždyť taky jsem byl jistý čas tím sevřen): stačilo o sobě začít říkat: „Jsem pravicový“ a hned byl na světě pocit, že jsem vylíhl se jaksi nový, jiný, lepší. Dozajista tomu tak není. Pravicový blbec a darebák je stejný jako levicový blbec a darebák. Mívají často velmi podobné, ne-li stejné vlastnosti. Až dospějeme k tomuto stupni rozlišování, přijde čas a právo zastávat pravicová či levicová stanoviska.
