Už vícekrát v minulosti se mi osvědčilo, že jsem za východisko svých pojal jednu hezkou historku ze zoologie, jak ji už kdysi dávno citoval ve své knize Život na ruby brněnský biolog, profesor Ferdinand Herčík. Je to však opravdu jen základní podobenství, které má umožnit správný pohled na vždy nové aktuální problémy.
Podobenství o šimpanzech
Tedy: Jistý profesor Keller při pokusech se šimpanzy přišel na to, že když jim ke stropu, kam normálně nedosáhli, pověsil banány a dal jim do ruky nástavné tyče, nebyl pro ně problém tyče spojit a banán srazit. Horší bylo, když jim pan profesor přinesl několik krychlí různé velikosti, na něž se dalo vylézt až k těm banánům. Ovšem jen za splnění určité podmínky. A právě na to přišli jen ti nejinteligentnější šimpanzi – totiž že pyramida postavená z kostek je unese jen tehdy, když se menší kostky postaví na ty větší. Čímž není řečeno, že ty menší jsou bezvýznamné, ale stavět se na nich nedá.
Člověk je samozřejmě inteligentnější než i ten nejinteligentnější šimpanz, ale pozor, jen pokud jde o posouzení věcí zcela konkrétních, nejčastěji hmotných – tedy v tomto případě rozpoznání velikosti skutečných kostek a znalosti základního zákona o stabilitě konstrukce z nich postavené. Pravidla tohoto základního zákona se však velmi často začnou vytrácet při posuzování věcí s méně konkrétní podstatou a těžiště diskuse se pak přenáší na kostky menší velikosti, které – jak již řečeno – nesporně mají také svůj význam a důležitost, ale problém na nich nestojí. Takže o tom hlavním se zpravidla hovoří nejméně.
Třeba právě ve sněmovně skončená diskuse o daňových změnách, v jejíchž výsledcích už se pořádně nevyznají ani ti, kteří šli do voleb s heslem rovné daně spojené s nejjednodušším osmerkovým daňovým přiznáním. Ovšem ani toto téma, které se rozrostlo do tak nepřehledných alternativ, nebylo a není pro reformu tou největší kostkou. Tou by měl být návrat k vyrovnání dvou těžce nevyvážených stran státních financí směřující především k odlehčení strany zatížené státním dluhem. Kouzla s daněmi, kdy podle některých erudovaných ekonomů jen nula od muly pojde, žádoucí reformu zřejmě nepřinesou. Takže kdyby se podle názoru některých lidoveckých poslanců včetně ministra financí Kalouska bylo šlo jen po úsporách, které se zejména ve státní správě nabízejí na každém kroku – ovšem pro toho, kde je chce vidět, postavila by se reforma na mnohem větší kostce než je ta daňová.
Jenže to měli právě ti zmínění lidovci vědět, když od roku 1993 až dodnes ze své silné pozice na ministerstvu obrany stále a urputně prosazují mnohamiliardové nákupy a nájmy vojenského materiálu, aniž se příliš ptají po největší kostce této činnosti, tj. po potřebnosti nakupovaných věcí. U gripenů se aspoň opožděně vedla nejostřejší diskuse také jen o menší kostce zřejmě korupce s tím spojené, ale pokud jde o kostku největší, je toho slyšet mnohem méně. To až když se třeba kolegovi Petru Hartmanovi podařilo v jednom Studiu stop přimět příslušného odborníka Andora Šandora k přiznání, že gripeny jsou pro naši zemi asi tak potřebné jako nejkomplikovanější mobil s nejrozmanitějšími funkcemi pro důchodce, který potřebuje mobil jen k prostému udržování kontaktu se svými příbuznými.
Takhle bychom mohli označit za tu menší – i když nikoliv nedůležitou kostku i v záležitosti amerického radaru stále dokola omílanou otázku o jeho zdravotních dopadech či nedopadech, přičemž v informačním stínu nápadně zůstává kostka největší – tedy k čemu že to přesně má být a zdali mezinárodní souvislosti tím vyvolané nejsou větším nebezpečím, než něco zatím dost nereálného z Íránu nebo ze Severní Koreje. A i kostka NATO by měla být větší než bilaterální smlouva s jedním jeho členem.
A konečně příklad poslední, v němž se obrátíme ke kultuře. Je nesporné, že při stavbě nové Národní knihovny by měly být největší kostkou právě knihy, jejich lepší uskladnění a lepší služby čtenářům. Zprvu se o této největší kostce téměř vůbec nemluvilo a všechna pozornost se soustředila ke kostce menší – tj. k chobotnicovitému vzhledu stavby a k umístění na problematické Letné. Teprve když konkurenti přišli na to, že architekt Kaplický nedodržel určité ustanovení stran skladování knih, které oni dodrželi a prohráli, přišla ta největší kostka na přetřes. Rozhodčí komise nad tím mávla rukou, ale sám vítězný architekt považoval za nutné zdůraznit význam největší kostky tím, že celé své honosné svrchní dílo bagatelizoval na kostku hodně malou, když to označil jen jako ochranu proti počasí. Teď však do hry vstoupil úplně nový fenomén, který za největší kostku označuje zachování Klementina jakožto studijního centra, kde měly zůstat právě ty knihy, které se mají stěhovat na Letnou. Vzniká iniciativa „Klementinum studentům“ a právě studenti okolních fakult v Praze 1 podepisují petici, s níž sympatizuje i rektor Univerzity Karlovy. „Jestliže se z Klementina odstěhují novodobé fondy, celý klementinský prostor se umrtví,“ říká podle deníku Právo Jana Vobecká ze Sociologického ústavu Akademie věd České republiky. To by šlo i proti plánům radnice Prahy 1, takže tato velká kostka, o níž se mělo mluvit nejdříve, vyvolá možná teprve teď akademickou diskusi, v níž dosavaď tak vehementně probíraná malá kostka architektonické podoby Kaplického díla asi ustoupí do pozadí.
Zkrátka nikdy není zbytečné připomenout si ono dávné podobenství o šimpanzích a kostkách, které lze aplikovat na stále nové a nové situace. Jen je třeba nutit politiky a média, aby se vždy začínalo tou kostkou největší, což se u nás často nedaří.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6.
