Svátky a významné dny v našich kalendářích mají dvojí roli: buď aby nám připomněly, co stojí za to slavit, nebo nám naopak ukázaly nějakou temnou stránku minulosti, kterou není radno přejít bez zastavení a která má už navždy zůstat jako vztyčený prst nad tím, co se nesmí nikdy opakovat. Čemu je se zapotřebí všemi prostředky bránit.
I stalo se, že právě v den, který máme ve svých kalendářích označený jako den se zvláštním poselstvím, totiž „Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti“, přijal pan prezident Václav Klaus papežova vyslance, aby s ním prohovořil plánovanou papežovu návštěvu na září tohoto roku.
Není pochyb, že to bude událost důležitá a radostná, zvláště pro naše katolické spoluobčany. Přejme jim to, ostatně, ať si o tom mnozí budou myslet cokoliv, jejich mínění a nadšení to neovlivní. Neměli bychom však přehlížet, že ten „souběh“ okolností návštěvy papežova vyslance se dnem, kdy nechceme nechat zapadnout, co holocaust znamenal a co jej umožnilo, a že to zdaleka není mrtvá věc, se odehrála doslova bezprostředně po té, co papež Benedikt XVI. zrušil exkomunikaci biskupa Richarda Williamsona. Ta trvala od roku 1988; tehdy přijal Williamson biskupské svěcení od arcibiskupa Marcela Lefebvra bez svolení papežského stolce (jen na okraj dodejme, že tento akt svěcení nebyl proveden z neznalosti, ani jen z jakéhosi vzdoru, že v něm šlo o rozdílné názory na vývoj katolické církve jako celku).
Nicméně nepřísluší nám příliš hodnotit důvody uvalení exkomunikace, ani jejího následného zrušení, byť by se nám to či ono líbilo více a měli bychom k tomuto názoru i své závažné osobní důvody. Je to vnitřní záležitost katolické církve - a my bychom si jistě jen přáli, aby tendence, které v ní probíhají, byly spíše dostředivé než odstředivé. Přece však se musíme pozastavit nad tím, že do lůna katolické církve opět přijatý biskup Williamson jen o den dříve v rozhovoru pro švédskou televizi popřel existenci plynových komor během druhé světové války: „Myslím, že plynové komory nebyly. Myslím, že v koncentračních táborech zahynulo 200.000 až 300.000 Židů, ale ani jeden v plynových komorách.“ Tyto souvislosti vzbudily mnoho ohlasů zvláště v Izraeli, jak je ostatně naprosto logické (i když oficiální místa ujišťují, že tento incident nemůže narušovat již beztak vratkou stabilitu vzájemných vztahů). Ale znepokojily mnoho lidí po celém světě.
Jedním z projevů nelibosti nad opětným uvedením do církevní vysoké funkce toho, jehož tvrzení popírá existenci plynových komor v hitlerovských koncentračních táborech, se stala možnost připojit se k výzvě Centra Simona Wiesenthala, která papeže Benedikta XVI. oslovuje s požadavkem změnit rozhodnutí o zrušení exkomunikace biskupa Williamsona, kterého označuje jako „nekajícího popírače holocaustu“.
Centrum Simona Wiesenthala bezpochyby ví, o čem hovoří, když uvádí, že tato záležitost se stává o to citlivější v situaci, kdy antisemitismus a popírání holocaustu dosáhly nejvyšší úrovně za poslední dvě desetiletí. V této souvislosti se zdá papežovo následné vyjádření, jímž se staví proti názorům biskupa Williamsona, jako nedostatečné. I když papežova slova ze závěru jeho generální audience z 28. ledna: „Holocaust musí být pro nás všechny varováním, abychom nezapomínali, nepopírali a neredukovali,“ jsou zřetelná, jeho počínání toto prohlášení značně zamlžuje.
V životě jsem si nepředstavoval, že bych se někdy zastával pana hejtmana Davida Ratha. Nicméně musím - jeho vskutku nemotorný slovní obrat, kdy jako jeden z historických léků na hospodářskou krizi uváděl Hitlerovo vyzbrojování, vyprovokoval z řad koaličních poslanců prudkou bouři nevole, dokonce se strašením o svolání mimořádné poslanecké schůze. Bylo zřetelné, že nemohou-li na něj jinak, toto by mohla být vhodná záminka… Ovšem, při nejlepším by se dokázal jen neobratný výrok, nic jiného. Navíc, hrome, ještě druhá věc, kterou panu Rathovi musím nechtě přičíst k dobru - skoro se zdá, že se za tuto formulační nešikovnost omluvil!
A abych přidal ještě něco z jiného soudku, ale s podobným obsahem, bylo možné v sobotu 31. ledna sledovat v televizi britský film z roku 2006 „Meč spravedlnosti“, u kterého bylo v programech uvedeno „Thriller“. A obsah i zpracování se tomuto označení pranic nezpronevěřily. Jak by ostatně mohly, když se jednalo o vylíčení událostí z přelomu 15. a 16. století ve Španělsku, kdy docházelo k tak krutému inkvizičnímu vypátrávání, pronásledování a odstraňování Židů, že to naprosto zdevastovalo i vzájemné vztahy v jejich komunitě.
