Na nedávné krumlovské konferenci jsem nadhodil myšlenku, že veřejná média, tedy Česká televize a Český rozhlas, jsou pojistkou demokracie v tom smyslu, že nejsou pod tlakem trhu ani politické objednávky, a tak nejlépe splňují požadavek objektivního nestranného zpravodajství.
Generální ředitel TV Nova oponoval, že například jeho televize má vyšší sledovanost hlavní zpravodajské relace, a tak musí být ještě objektivnější než veřejná služba, protože případný dopad neobjektivity by politici cítili mnohem více než v ČT nebo ČRo. Znovu se tak utvrdil mýtus z 90. let, že touha po zisku plodí v médiích přirozenou společenskou odpovědnost a zprávy komerční jsou pro společnost vlastně dostačující, protože jejich standardy podléhají stejným zákonům o televizním vysílání.
Čemu říkat zpráva
Z filozofického hlediska je nesporné, že ve zpravodajství moderního věku má nejvyšší tržní hodnotu hodnověrná informace, které jsme si zvykli říkat zpráva. Lidé budou sledovat jen ty zprávy, které jim umožní se správně politicky, ekonomicky a spotřebitelsky rozhodovat. Ten, kdo by využíval televizi k propagaci a lžím, rozdělí trh a vydělá méně. Nejprodejnější je tedy „pravda“. Zapomíná se ale dodávat: O čem ta pravda bude?
Rozdíl mezi veřejnou a soukromou televizí není totiž v tom, že by jedna vysílala hodnověrné zprávy a druhá se nebála fabulovat, ale v tom, čemu se zpravodajsky věnují především, tedy jaký obraz světa lidem přinášejí.
BBC má ve svém zpravodajství zásadu, kterou převzala německá média veřejné služby a která říká, že zpravodajství se má věnovat událostem nebo jevům, které mají největší dopad na co největší počet lidí, a také fenoménu, který by mohl potkat každého občana země. Proto onen důraz na zprávy ze zahraničí, politický život země, občanské problémy. To je podstata veřejné služby, nezměněná ani ve věku digitalizace.
Britney s delfínem
Je jasné, že v první řadě lidi pálí známky dítěte ve škole, výplata či okradená babička, ale nesmíme zapomenout, že to vše se odehrává v kulisách jménem SVĚT, bez nichž životu budeme méně rozumět. Právě a jedině toto je zpravodajství ve vlastním smyslu, tedy: Přinést zprávu.
Komerční média se v Česku často jen tváří, že dělají zpravodajství. Žijeme ve věku infotainmentu, zpráv-zábavy, kdy se hlavní relace světových i domácích komerčních televizí tváří jako zpravodajství, ale od klasické definice se odchýlily jako savec delfín od šimpanze. Politika se míchá s trapasy B. Spearsové, události se nafukují, aby měly správný rozměr atraktivního zboží, přidávají se rubriky, co mají diváka připoutat, aniž by dávaly zpravodajsky smysl. Jedinou mantrou, na níž se v privátu věří, je sledovanost, protože pro akcionáře je hlavní čas mezi pořady, ne pořady samotné. Novinařina trpí, ale zvlášť v české kotlině se mlčí, branže se stylu přizpůsobuje. Nic proti němu, přejme mu komerční úspěch, jen by se neměl nazývat zprávami.
I v komerční sféře občas nejvíc vynáší klasické, tvrdé zpravodajství. Ale když přestane, vyklidí bez milosti pole, začne se ředit.
Podstatné a kuriózní
Veřejná služba je jiná, nemění podstatu. Její mantra je jasná: Zpravodajství se věnuje věcem zásadním. Obraz světa musí rozlišovat věci podstatné od těch pouze kuriózních, individuálních, líbivých. Ty jsou sice lépe prodejné, ale jsou na hony vzdáleny termínu zpravodajství.
Takové zpravodajství může díky veřejným penězům dělat jen médium nezávislé na trhu a jen takové zpravodajství odolá v časech pro demokracii nepříznivých. Proto se dá pokládat za pojistku demokracie a jeho objektivita je s jinými produkty nesrovnatelná.
