Snad mi nebude nikdo vyčítat odbornickou hantýrku, když rozdělím svůj pohled na listopad 89 na část makro a mikro. Z pohledu makro přinesl listopad úplně všechno, co se od něj očekávalo a co jsme si všichni toužebně přáli už dávno předtím, než skutečně přišel.
Moje listopadové vzpomínky
Máme svobodu slova, i když mnozí s ní neumějí řádně nakládat. Nechápou třeba, že svoboda obecně může kvést jen uvnitř přísných a stále připomínaných mezí. Svoboda slova neznamená možnost říkat cokoli a urážet dle libosti kohokoli.
Máme svobodu shromažďování, svobodu pohybu po světě, nikdo se už nemusí upínat na nůžky, jimiž by se prostříhal na Západ přes ostnaté dráty. Moji studenti mají dokonce nepsanou povinnost strávit alespoň jeden semestr studiem na nějaké západní univerzitě. Pro moji generaci to byl nespnitelný sen, a tak mnozí moji spolužáci, asi ti nejlepší, za studiem emigrovali.
Do hodiny byla demonstrace násilně ukončena. Někteří účastníci byli zatčeni a naloženi do autobusů. Jiným se podařilo z místa utéci do divadel, kde se svěřovali hercům. Nezávislá vyšetřovací komise zdravotníků OF později uvedla, že během zásahu bylo zraněno 570 lidí.
Máme co číst, jen je ale vždycky třeba vědět, co číst a hlavně, co nečíst. Máme se také po hmotné stránce dobře, i když někteří se musejí spoléhat na dávky státu v hmotné nouzi. Mají ale dobrou naději, že ta pomine. Pomáhá jim ale stále více nejen stát, sílí občanská vzájemnost, a to je skvělé.
Řeky, potoky a vzduch jsou čistší, vracejí se raci a lososi. Zatím jen tu a tam, ale vracejí se. O naši bezpečnost je postaráno také. Jsme členy NATO, což je změna, kterou ne všichni úplně strávili. NATO je pro některé podle komunistické propagandy, která se jim zasekla hluboko pod kůži, stále ještě bandou imperialistů ohrožující mír.
Evropská unie
A samozřejmě tu máme Evropskou unii. Snad nejsilnějším listopadovým heslem bylo Zpátky do Evropy. Už jsme tam, bohudíky. Musíme jen hledět, abychom tam nebyli na okraji a co nejdříve se dostali do eurozóny. Slováci v ní jsou a své členství si pochvalují. Jeden můj student spočítal, kolik miliard slovenských korun ročně se přijetím eura ušetřilo jen na transakčních nákladech. Chce to ale neposlouchat hloupé řeči euroskeptiků sloužící ruským imperiálním zájmům.
A málem bych zapomněl: každou neděli v 9 hodin můžeme v rozhlase poslouchat bohoslužby z nějakého křesťanského kostela. Naposledy to bylo po válce, když jsem byl malý kluk, ale pak konec, jen zoufalá nuda hudebního doprovodu nedělních obědů.
Víkend 25. a 26. listopadu 1989 na Letenské pláni v Praze.
Listopad z mikropohledu otevřel obrovské příležitosti a uložil velké úkoly mně osobně. Podařilo se mi spolu s mými vynikajícími spolupracovníky zahájit a úspěšně dokončit malou privatizaci, odtud mám dodnes řadu přátel otestovaných tvrdou a odpovědnou prací.
Podařilo se mi zahájit proces restitucí majetku, který komunisté mým spoluobčanům odňali po roce 1948. V žádné jiné bývalé socialistické zemi se to nepovedlo, ani se o to nepokusili. Prosazení restitucí i proti vůli některých mých politických kolegů je vůbec to nejlepší, co jsem po Listopadu udělal. Pro restituce jsem navíc vymyslel finanční řešení, které nekladlo žádné nároky na státní rozpočet. Podařilo se mi též vymyslet a prosadit zákon, který určil použít 6,1 miliardy korun z výnosů malé privatizace na ozdravění ovzduší, vymyslet a prosadit Nadační investiční fond, jehož úkolem bylo napomoci vzniku a fungování neziskového sektoru.
Za pomoci mých amerických, polských a francouzských kolegů se mi podařilo sepsat návrh zákona, podle něhož vznikla Komise pro cenné papíry. Pominout nemohu ani ropovod Ingolstadt-Kralupy, kde jsem vyjednal s bavorskou vládou záruky Fondu národního majetku poskytnuté Bavorsku pro případ poškození jejich životního prostředí. Ropovod byl díky oněm zárukám postaven v rekordně krátké době a zbavil nás jednostranné závislosti na dodávkách ropy z Ruska. Z jednání v Mnichově jsem si odnesl zkušenost úžasné přátelské vstřícnosti bavorské vlády vůči strategické potřebě mladého českého státu.
Kuponová privatizace
A samozřejmě největší kus práce mě po Listopadu čekal na poli velké privatizace. Když jsme se zavřeli počátkem roku 1992 na zámku ve Lnářích kvůli přípravě nabídky pro první vlnu kupónové privatizace, pracoval jsem denně 16 hodin. V 17 hodin po skončení práce v úřadě odjezd do Lnářů, tam do 22 hodin schvalování privatizačních projektů, pak zpět do Prahy a ještě se stavit v úřadě. Jednou mi tam v jednu hodinu v noci volal Pithart a vůbec se nedivil, že jsem v práci. Za celé období velké privatizace, tj. od roku 1991 do poloviny roku 2005, bylo zpracováno a vyřízeno 6 682 privatizačních projektů. Podle těchto projektů byl zprivatizován majetek státu o účetní hodnotě 982, 6 mld. Kč.