Finanční a dluhová krize jsou dvě synonyma pro selhání, jehož důsledky pociťujeme dodnes. Jedná se o příčinu a následek. Toxické deriváty nabízené bezohlednými finančníky nestáhly ke dnu jen soukromé společnosti, ale celé státy. Černého Petra si v Evropě vytáhlo Řecko. Je příkladem limitů bezuzdného obchodování v duchu laissez-faire, selhání státních regulátorů i chyb ve struktuře eurozóny.
Kulidakis: Řecko si vytáhlo černého Petra finančních derivátů
V případě Řecka se jistou dobu mylně tvrdilo, že za jeho problémy mohlo jen a jedině bezuzdné utrácení. Především pak rozbujelý sociální systém, v čele s přemrštěnými penzemi lidí, odcházejícími předčasně do důchodů. Podle údajů Eurostatu ale Řekové neodcházeli do důchodu o moc později než jejich protějšky v Německu nebo Francii.
Výdaje řeckého státu na penzijní systém se také příliš nevymykaly běžným standardům. Hrozivá byla předpověď do roku 2060. Státní výdaje měly extrémně růst vlivem stárnutí populace. Řecko se mělo ocitnout v pasti podobně jako třeba Lucembursko.
Odhad státních výdajů na národní důchod během let 2007–2060 (v procentních bodech)
Přebujelé výdaje na onoho mytického „řeckého důchodce“, kterým strašili také různí politici v České republice, za problémy Řecka nebyl.
Hrubé výdaje na důchody (2007 a 2060, v % HDP)
Jiný příběh se ale píše v pohledu na falšování statistických dat o skutečném dluhu, dále na přebujelý státní aparát, problémy s výběrem daní či korupci. A v pohledu na špatnou investiční politiku – ta se však netýkala jen Řecka, ale i jiných unijních států.
Při příležitosti desátého výročí začátku ekonomických turbulencí je dobré připomenout roli, kterou sehráli bankéři v čele s finančníky z Goldman Sachs a J. P. Morgan (dnes přejmenovaná na JPMorgan Sachs). Jsou nedílnou součástí skládanky obrazu krize.
Svůj díl viny nesou také banky, jež půjčovaly dlužníkům, kteří si žili nad poměry. Tak se bankéři stali spoluviníky pozdějších problémů. Jen blázen totiž půjčí někomu, o kom ví, že stěží půjčené vrátí. Aktivita evropských bank se podobala přístupu amerických finančních ústavů. V USA banky půjčovaly na hypotéky lidem, kteří je podle všech předpokladů nemohli splatit.
Evropské banky půjčovaly státům. Možná v domnění, že měna euro je zárukou návratnosti. Spíše ale v touze po čtvrtletních ziscích. Tak, jak se ovšem balily hypoteční úvěry do toxických finančních derivátů, známých pod zkratkou CDO, balily se i státní dluhy. I na ně existovaly takzvané swapy neboli různé nástroje pojištění.
Symbolické je, že při zavedení eura v roce 1999 nebyl Aténám umožněn vstup do eurozóny. Neplnily Maastrichtská kritéria. V roce 2001 se Řecko přesto ke státům platícím eurem přidalo. Tehdejší premiér Kostas Simitis pronesl památná, leč mylná slova, že vstup zemi zaručí „větší stabilitu a otevře nové horizonty“.
Právě v daném roce si řecká vláda najala finančníky z různých bank, v čele s na slovo vzatými odborníky z Goldman Sachs. Za pomoci různých měnových operací, třeba převádění řeckého dluhu z japonských jenů a amerických dolarů na dočasnou dobu na eura, upravili celkovou výši dluhu. Daná suma se nepočítala do celkového veřejného dluhu.
Dluh v procentech HDP (Řecko vs. průměr eurozóny)
Jak se Řecko zadlužovalo (dluh vůči HDP)
Jak rostl státní dluh
Už v roce 2010 se v Evropské unii ozvalo volání, aby dané banky byly podrobeny vyšetřování a trestu. Goldamn Sachs a další američtí bankéři si ovšem problémů byli vědomi, a tak se pojistili vůči budoucímu pádu státu. Na celé transakci vydělali tedy minimálně dvakrát. Nejdřív jen Goldman Sachs inkasovala 300 milionů dolarů za své dobré rady a pomoc s kreativním účetnictvím. Následně na vyplacení pojistek.
Řecká vláda také vyslyšela doporučení nakupovat údajně zaručeně hodnotné deriváty CDO, hodnocené vysoko ratingovými agenturami. V těchto operacích ovšem řecká vláda nebyla sama. Podobně si počínaly také vlády jiných států. Promluvil o tom bývalý šéf řecké dluhové agentury Christoforos Sardelis.
Navíc evropské banky nadmíru půjčovaly jižním zemím eurozóny, včetně Španělska nebo Portugalska. Kromě toho kupovaly toxické hypoteční i jiné deriváty v zámoří. Bývalý bankéř z Wall Street Chris Arnade popsal, že jejich touha byla nenasytná, přičemž Wall Street se nerozpakoval prodávat jakýkoliv finanční odpad, který se mu namanul. Vše úhledně zabalené do derivátů.
Když následně došlo k pádu hypotečních a finančních gigantů ve Spojených státech amerických, velké ztráty zaznamenaly také evropské banky. Obrátily se na dlužnické státy na jihu Evropy, kterým chyběla hotovost, ale měly stohy nyní bezcenných finančních derivátů. Tedy kdysi cenných papírů, kterými se dalo platit v podstatě jako hotovými penězi. Selhalo hodnocení ratingových agentur, které nejenže nepředvídaly krizi, ale pak se hájily, že jejich názory jsou přece soukromé, takže je nikdo nemusel poslouchat.
Evropské banky v čele s francouzskými a německými se následně dostaly do nouze a musely být zachráněny z peněz daňových poplatníků. Vlády v Evropské unii vynaložily na záchranu bank jen v prvních letech krize 1,4 bilionu eur, tedy přibližně 12 procent HDP celé Unie. Vše z veřejných peněz. V případě Řecka a jeho prvního memoranda následně došlo především k vyplácení zahraničních bank na prvním místě. Pro samotné Řecko zůstalo přibližně jedenáct procent.
Není se tedy co divit, že původním smyslem memorand s věřiteli bylo zachránit banky, které jsou přece „příliš velké, aby padly“. Následovala historie, kterou dobře známe. Tři memoranda Řecka s věřiteli, která byla eufemisticky nazvaná „záchranné programy“. Ne oficiálně, ale v obecném povědomí. Nazývat ovšem záchranou stav, kdy léčený je na tom po léčbě hůř než před ní, je na pováženou. Nejde jen o to, že Řecko má po desetiletí skoro dvojnásobný dluh, ekonomika se propadla o čtvrtinu, třetina obyvatel žije pod hranicí chudoby a nenásleduje pokrizový růst Spojených států třicátých let nebo Argentiny po krizi roku 2000.
Táhlá řecká krize: srovnání vývoje HDP na hlavu v pokrizových letech v zemích stižených krizí
Hrůzostrašné je, že od předkrizových dob se příliš nezměnilo. Deriváty se používají dál. Eurozóna je stále politický projekt monetární unie bez fiskální. Černý Petr příští krize tak může padnout na kohokoliv.
I při vědomí chyb řecké vlády je potřeba analyzovat příčiny krize bez stereotypů, abychom nebyli nemile překvapení. Vždyť prakticky stejní ekonomové, kteří poslední krizi neviděli, radí dále. A životy lidí i států ovlivňují stejné banky, které stály za zrodem krize, jež přesáhla oceán.
