Nikola Sudová se rozhodla startovat v olympijském závodě, přestože byla citelně zraněná. Šla do toho i přes bolest, jak se říká. Nejsem ani ortoped, ani lyžař-akrobat v boulích. Vím jen zběžně, co je to bolest kolena, jak už jsem tu jednou uvedl. Proto jsem si po jejím rozhodnutí přece jenom jet myslel, že slečna Sudová je sice trochu hazardující magor, ale svůj klobouk jsem před ní odhazoval dál než Cyrano před soubojem. Asi jsem srab, ale takové bolení bych nepřekonával. Či asi ho nedokázal překonat.
Sudová to zkusila a dopadla, jak dopadla. Pro někoho být na olympiádě šestnáctý je možná málo, pro jiného by to byl úspěch, jímž by se chlubil ještě svým vnoučatům. To až by je „přes bolest“ houpal na pochroumaných kolenou. Mezi námi, abych parafrázoval nejmenovaného politika: „Šestnáctý na olympijských hrách… kdo na to má?“
Po zážitku z některých internetových diskusí a po pár hospodských debatách jsem zjistil, že „na to má“ nejspíš kdekdo. Zkušenost mě naučila vyhýbat se zevšeobecňujícím názorům o národní povaze: My, Češi, jsme zbabělci, my, Češi, jsme pašáci, my, Češi jsme… závistivci, lakomci, pupky světa, národ husitů, holubičí povahy, zlaté ručičky, chytré hlavičky… Dosaďte si, co chcete… Proto negeneralizuji a opatrně prohlašuji: Někteří reprezentanti nás, Čechů, jsou zlomyslní idioti! Čímž myslím všechny ty, kteří psali, jak se Sudová vydala na kanadskou dovolenou za peníze nás všech, neboť jsme přece daňovými plátci, z nichž sportovci-příživníci žijí. Někteří si připili s tím, že jezdit si na čtrnáct dní do Vancouveru, když je víc než jisté, že na medaili to nebude, je vůči všem poctivým pracujícím občanům přímo opovážlivostí. Dle některých je Nikola Sudová podvodnice, která nesplnila to, co od ní národ očekával, ba čeho si od ní zasluhoval, co mu byla povinna dodat na medailové míse.
Ne, Češi nejsou ubožáci, ale někteří by nás v této disciplíně mohli velmi úspěšně reprezentovat na všech možných olympijských hrách i mistrovstvích světa, Evropy a přilehlých kontinentů. A měli by velkou šanci na medaile, i když jsou všelijak pochroumaní; nejvíc na duši, ale to je pro úspěch v disciplíně zlovolnosti a hlupáctví nikoliv handicap, ale naopak talentový předpoklad. Velkou naději na zlatou by měla paní, která na námitku, Sudovou bránící, reagovala: „Vy jste jak ti blbí Američané, ti by o tom drzém frackovi, kdyby náhodou vyhrála, ještě natočili film.“ Takový hrnec sprostoty naprská málokdo.
Sudová riskovala. Nevyšlo jí to. Ale dá se vlastně říci, že „nevyjití“ je patřit mezi nejlepší na světě? Právo jet na OH si vybojovala mnoha skvělými výkony a umístěními. Možná šla příliš přes hranici a ohrozila svoje zdraví. To je jediné, co by se jí dalo – ovšem ve velmi výrazných uvozovkách – vytknout. Kdo nepoznal, co to je touha po vítězství a víra v boj o ně (jistě, nejen ve sportu), ten nepoznal nic. S tou slečnou, která šla mezi boule „přes bolest“, mohu cítit trochu soucitu a k ní horu respektu. Šance to byla jedna ku stu. Ale vsadila na ni. Klobouk dolů. Neumím její pohnutky pochopit zcela, ale alespoň koutkem srdce či spíše třískou neuspokojené tužby v něm se do nich vciťuji. Ovšem ty, kteří si stěžují, že jela do Vancouveru závodit za jejich peníze, aby si tam udělala pěkný výlet, nechápu ani nepatrně. Nerozumím jejich řeči, i když se na první pohled zdá, že mluví česky. Reprezentují podivné tvory, jejichž složení mi uniká. Jakési záprtky.
Ještě, že svůj závod zvládla Martina Sáblíková. Kdyby jí to náhodou nevyšlo, řekli by o ní tito upocení nepřátelstvím, že všechna její předchozí vítězství byla vlastně podvodem na nich, aby se za jejich podíl na daních dostala na výlet do Kanady, kde vyhořela. Takhle by měli mlčet. Ale oni si stejně něco najdou. Zlou duší potrefení jsou ve své zášti vynalézaví.
A poznámka nakonec: Přiznávám, že mě sama instituce olympijských her nijak přehnaně nevzrušuje, ba naopak. Že neskáču, když chci dokázat, že jsem Čechem. Nicméně cítím k těm, kdož umějí o něco bojovat, nezměrnou úctu.
