Už jste si někdy položili otázku, kdy se z obyčejné naplaveniny, která přišla do hlavního města z vísky, kde málem ani nevěděli, co je to eskalátor nebo metro, stane Pražák? Ti, co se v hlavním městě narodili, budou určitě tvrdit, že nikdy. Ale opak je pravdou. Pražské manýry my pražské naplaveniny pochytáme během několika málo let.
Když jsem přišla z malého města ztraceného uprostřed Vysočiny před pár lety do Prahy, přišlo mi hlavní město neskutečně hektické a celé takové uspěchané. „Proč proboha ti Pražáci běhají po eskalátorech? Proč si v klidu nepočkají, až schody vyjedou nahoru? Kolik tím zoufalým během na své cestě ušetří času? Čtyři pět vteřin?“ Dnes se do rychlého jízdního pruhu, který se na pohyblivých schodech běžně tvoří vlevo od davu poklidně stojících turistů a naplavenin, řadím taky. Vždyť proboha na Pražského povstání musím stihnout spoj na Kavčí hory, který sice jezdí každých deset minut, ale kdo by čekal na další? Jen neochotně přiznávám, že v mém rodném městě na Vysočině jezdily veškeré autobusy v patnáctiminutovém intervalu, o víkendu jste museli čekat dokonce půl hodiny. A tehdy mi to přišlo naprosto normální.
Pražáci se bojí jezdit na Moravu. Myslí si, že se tam stanou terčem lynčování. Od té doby, co i mé auto zdobí pražská poznávací značka, mám obavu z toho, jet k rodičům na Vysočinu a co teprve ke kamarádovi na Hanou? Když už tam někdy zavítám, do rozpaků mě přivede vrchní v restauraci otázkou: „A z kama vy ste?“ Zrudlá pak oprašuji svou moravštinu, ke které se v Praze rozhodně nehlásím, a odpovídám „Já sice jedo z Prahy, ale su z Moravy – z Třebíče.“ Na rozdíl od Prahy nemusím dodávat, že to je to město, kde se vyměňují děti. Tady Třebíč, město, které se už pěkných pár let chlubí ochranou UNESCO, přece každý zná.
Na zkazkách, které o rivalství mezi Prahou a regiony kolují, je ale jen málo pravdy. Ten pocit, že nás Moraváci nenávidí, je jen v našich hlavách. Moraváci nenávidí jen namachrované panáky, ti se samozřejmě mezi Pražáky (stejně jako mezi lidmi z jiných měst i vesnic) někdy najdou, ale rozhodně by byla chyba tvrdit, že každý Pražák je namachrovaný panák. Když přijedete na Moravu s výrazem, že je tady všechno malé a provinční a že si všechno můžete koupit, nejspíš se najde alespoň jedna horká provinční hlava, která vám přímo před policejní stanicí ochotně rozbije nos. Pokud se ale machrovskému chování, které by dříve nebo později nejspíš naštvalo každého, vyhnete a budete se k Moravákům, kteří jsou v malých městech daleko od Prahy doma, chovat mile, i Moraváci se budou chovat přátelsky. Ochotně vám poradí cestu i dobrou restauraci a vůbec je nebude zajímat, že vaše auto zdobí pražská značka.
Není se čeho bát, i když v očích Moraváků, kteří často o pořádnou práci nezavadí kvůli vysoké nezaměstnanosti jak je rok dlouhý, budete nejspíš vypadat jako boháči, kteří jsou už pár let těžce za vodou. Na Moravě je totiž téměř posvátná formulka, že v Praze je draze, a Moraváci se jí rozhodně nehodlají vzdát. Jen těžko se jim tak dá vysvětlovat, že díky velké konkurenci hypermarketů a neustálým lákavým akcím, vyjde běžný rodinný nákup v hlavním městě mnohem levněji než na Moravě. Pravda, služby jako třeba kadeřník nebo restaurace vyjdou stále dráž v Praze než na Moravě, jenže bez těch se člověk ve chvílích nouze dokáže docela dobře obejít.
Vraťme se ale k původní otázce. Kdy se z obyčejné pražské naplaveniny, která přijde do hlavního města nejčastěji za studiem, aby se posléze zdržela minimálně do důchodu kvůli práci a často i do smrti kvůli přátelům, stane Pražák? Podle rodilých Pražáků to rozhodně není ve chvíli, kdy se v občanském průkazu náplavy začne skvět třeba Praha 9 nebo 4. Že by to bylo tím, že je pořád v řeči naplaveniny poznat onen mimopražský přízvuk, který si ve své rodné vísce nebo městečku ztraceném kdesi v srdci Moravy jen stěží uvědomíte?
Lidé, kteří z Moravy za celý život nevytáhnou paty, mě už v tomto ohledu léta za Moravanku nepovažují. „Vždyť mluvíš popražsky,“ zlobí se, sotva na ně promluvím. Jenže mí pražští kolegové mi zase den co den tvrdí: „Už se konečně nauč mluvit česky, jestli chceš bydlet v Praze. Hned první větou se prozradíš, že jsi přijela z Moravy.“ A tak vlastně nevím, co jsem. Moravanka, nebo hezké české pražské děvče?
Je pravda, že s mým mužem, který sice není rodilý Pražák, ale kořeny má jen pár kilometrů od hlavního města, léta narážíme na jazykové rozdíly a slova, která jsou pro toho či druhého vlastně cizí. Že nás od sebe dělí menší jazyková bariéra jsme poznali hned první léto, kdy jsme spolu chodili, na vodě. „Hlaš ty labzáky,“ křičel na mě z místa kormidelníka chlapec, který se měl později stát mým manželem. A já se celá zmatená ptala: „A cože jsou ty labzáky.“ Chlapec nervózně zopakoval: „No přece labzáky, ty nevíš, co to je?“ Teprve, když se naše malá lodička za pár vteřin v peřejích rozsekala o jeden balvan, pochopila jsem, co ten usměvavý skoro pražský chlapec myslel těmi labzáky.
I po třech letech manželství občas narazíme na slovo, které ten druhý nezná. Začíná to žufanem, kterému se v Čechách běžně říká naběračka, pokračuje to fankou, která se v Praze myslím pyšní názvem zednická lžíce, a končí to kotoučem, kterému Nemoraváci obvykle říkávají kolečko. To jsou ale slova, která se člověk rychle naučí, a za pár let mu nedělají problémy. Před Pražáky tudíž používá správný výraz. A tak jediné, co na mě stále ještě prozradí, že jsem se v Praze nenarodila, je husí kůže, která se mi vyrazí na zádech, když Pražáci řeknou místo slůvka jet ject. Tohle jedno písmenko navíc mi stále trhá uši a ještě bude nejspíš pěkných pár let trvat, než se to změní. Nezbývá než doufat, že pak už budu skutečně Pražákem.
