Bylo to někdy na přelomu třicátých a čtyřicátých let. Mladý absolvent práv právě řešil v novém působišti v americké Federální komisi pro obchod svůj první případ: měl za úkol posoudit, jestli toaletnímu papíru "Červený kříž" nedává jeho název oproti konkurenci nezaslouženou výhodu dojmem, že by mohl být oficiálně doporučovaný Mezinárodním červeným křížem. Ten mladík se jmenoval William Mark Felt. Frustrovaný z byrokratické instituce a marné práce do roka změnil zaměstnání. Nastoupil do FBI.
Hrdinové, kteří bojovali proti vlastním
O čtyřicet let později usedá tehdy už zástupce ředitele FBI W. Mark Felt vedle mladého muže v uniformě poručíka námořnictva. Oba čekají na chodbě Bílého domu, ve kterém už přes rok sedí republikánský prezident Richard Nixon. Ten mladík má spoustu dotazů, je mu ale něčím sympatický. Jmenuje se Robert Woodward. Ještě to netuší, ale za pár měsíců svlékne uniformu a nenastoupí na práva, jak plánuje.
Za další dva roky Boba Woodwarda, už jako eléva slavného Washington Post, budí uprostřed noci telefonát nadřízeného. Vypadá to jako místní vloupačka - ve středisku Demokratické strany zatkli pět mužů, má se na to podívat. Ten případ se odehrál ve washingtonském hotelu Watergate. Mark Felt už v té době seděl v kanceláři a začínal rozplétat tajemství jedné z nejtemnějších historií americké politiky. A když časem poznal, že nitky vedou až do Bílého domu, kývnul na schůzku s tím mladíkem, který už sice nenosil uniformu, ale otázek měl pořád dost.
A rok 2005: případ Watergate už dávno patří do učebnic investigativní žurnalistiky i příruček pro politiky, jak se nechat chytit při špinavé práci. Richard Nixon, jediný americký prezident, který kdy odstoupil z funkce, je 11 let po smrti. Bob Woodward je novinářskou legendou, ve svém mateřském Washington Post nedotknutelnou institucí. S parťákem Carlem Bernsteinem dostal za zpravodajství o Watergate Pulitzerovu cenu. A po dlouhých letech neshod se opět začali bavit.
Mark Felt opustil FBI už v roce 1973, rok předtím, než Nixon podlehl tlaku a rezignoval. Bývalý prezident svědčil ještě v roce 1978 v jeho prospěch, když Felt čelil obvinění podobnému Watergate - z vloupání do několika bytů členů teroristické organizace Weather Underground (bývalý agent ale viděl zásadní rozdíl - tady podle něj nešlo o mocenské hry, ale o národní bezpečnost). Už 15 let ho trápí zhoršující se demence. Ale ještě vyřeší jeden případ. Krátce po Watergate měl najít tajemného informátora, který dodával reportérům informace z vyšetřování. Říkali mu „Hluboké hrdlo“, krycí jméno naznačující „hluboce ukrytý zdroj“, ale inspirované začátkem 70. let velmi populárním pornofilmem.
Zadání splnil po 33 letech. „Jsem tím chlapíkem, kterému říkali Hluboké hrdlo,“ přiznal se překvapivě v roce 2005. Ukončil tak jednu z největších záhad moderní žurnalistiky i tajemství, které přežilo desítky let ve Washingtonu, ve městě, kde se jinak skoro nic neutají. Felt patřil mezi nejčastěji zmiňovaná jména možného informátora. Nahrávky rozhovorů z Bílého domu ukázaly, že ho za něj už v době aféry považoval i prezident Nixon a jeho nejbližší. (Šéf jeho kanceláře mu ale vysvětlil, že nemůžou nic dělat: „Když proti němu něco podnikneme, prozradí úplně všechno. Ví všechno, co je známé FBI.“)
Felt opakovaně popíral, že by právě on byl Hlubokým hrdlem. Promluvil až pár let před svou smrtí (zemřel 18. prosince 2008). Nakonec ho přesvědčila vlastní dcera: „Aspoň na tom vyděláme nějaké peníze na zaplacení účtů, třeba na dluhy za vzdělání mých dětí. Pojďme to udělat pro rodinu.“ Felt se bál, jak se na něj budou lidi dívat - jestli jako na hrdinu, nebo převraceče kabátů. Ve svých pamětech ale napsal: „Klíčové je, že jsme odhalili celou pravdu. Není tohle tou pravou povinností FBI?“
Legenda zvaná Hluboké hrdlo dostala tvář a skutečné jméno až po desetiletích. Zůstává ale i nadále symbolem těch, kterým Američani říkají „whistleblowers“, lidí, kteří upozorňují na nešvary, na přečiny svých nadřízených, ve jménu vyššího zákona. Felt ale zůstal výjimečným. Bývalý lovec nacistických a komunistických špionů věděl, jak se zajistit proti odhalení. Jeho schůzky s Woodwardem si nezadaly s konspirací skutečných agentů - znamení posunutým květináčem, přesná hodina schůzky na dvacáté straně novin, které Woodwardovi doručovali každý den domů. Felt nenechal nic náhodě. Věděl, na jak tenké hranici se pohybuje - na hranici mezi vězením za vyzrazení státního tajemství a uznáním za odhalení velké špíny.
Jeden z jeho posledních následovníků podobné štěstí a asi ani obezřetnost neměl. Thomas Tamm pracoval v nejpřísněji utajovaném oddělení odposlechů ministerstva spravedlnosti. Byl to právě on, kdo přivedl novináře na stopu tajného rozkazu prezidenta Bushe, který povoloval odposlechy Američanů bez soudního souhlasu (třeba Richard Nixon o tom taky uvažoval, nakonec to ale na něj bylo příliš). Byla z toho jedna z největších kauz Bushovy vlády, opět vynesla Pulitzerovu cenu. Tamm je ale teď bez práce, má dluhy, rodinu i známé vyšetřuje FBI a hrozí mu desítky let vězení za vyzrazení utajovaných informací.
Tamm je jako Felt, pro jedny zrádce svého šéfa, pro jiné hrdina, který upřednostňuje skutečné principy. Je pravda, že oba argumentují skoro totožně: „Přísahal jsem věrnost Ústavě. A tu jsem hájil, i navzdory svým nadřízeným.“ Felt měl ale výhodu - dokázal získat čas. A po 33 letech je přece jenom jasnější, kde je dobro a kde zlo.