Na první pohled se to jeví jednoduše. Ježíš Kristus řekl: "Tvoje řeč budiž: ´Ano!´ ´Ano!´ ´Ne!´´Ne!´“ Jak snadno se člověku vybírá, stojí-li před rozhodnutím při volbě, u níž si vystačí pouze s těmito dvěma slůvky! Tak lehké jsme to měli v minulém režimu. V den voleb jsme vskutku měli na vybranou pouze mezi "ano“ a "ne“. Pravda je, že drtivá většina z nás ze strachu, co všechno by se případným "ne“ mohlo spustit, rozhodovala se "„ano“, byť srdce i mozek říkaly něco docela jiného. Bázeň je však nad cit i rozum. Umí je pěkně podvázat. Srdce rozechvěje a mozek otupí.
Znám příběh, v němž mladý člověk zvolil ono „ne”. Byl ve volební síni ještě se svojí dívkou. Psal se rok 1971 a za plentu se nechodilo. Onen mládenec za ni vstoupil a pečlivě, úsečkou přeškrtal všechny kandidáty Národní fronty. Z místnosti slyšel jenom mrtvé ticho. Zahodil přeškrtaný lístek do urny a za plentu vstoupilo jeho děvče. Taky samozřejmě prvovolička. Kluk stál, dál poslouchal to ohromené mrtvo, cítil na sobě nenávistné pohledy volební komise, a čekal. A najednou se za plentou ozvalo srdceryvné: “Ježíši, miláčku, mně dopsala tužka!” Dohlížeči nad volbami ani pořádný vercajk neměli, protože vůbec nepočítali, že ho někdo bude při volbách potřebovat. Ježíš tužku nedodal, podobné lapálie byly pod jeho úroveň. On jenom poradil to svoje „ano” a “ne”. Miláček písátko podat nemohl, za plentou musí být člověk sám. Nakonec to vyřešil předseda komise, který se tak musel probudit z ohromení nad tím, že si někdo troufl… Vždyť to byla doba, v níž lidé prosili o právo říci alespoň „nevím”, když už “ne” byla jasná zrada.
Dali ti dva na slova Ježíšova a protože nechtěli říci „ano”, prohlásili svoje “ne”. Druhý den se dočetli v novinách, že „ano” proneslo 99, 9 % občanů. Kluk a holka se stali součástí podivného osamělého “ne” zlomečku. Dodnes ten člověk, nyní už muž v letech, vypráví: "Na to ticho nikdy nezapomenu. Jako by se mělo zřítit nebe či co…”
Ach, jak snadné bylo volit podle Kristových slov! Byť na první pohled těžké a složité, protože zatížené strachem. Překonala-li se ovšem ta obava, šlo všechno lehce. A když se nepřekonala a člověk jim tam vhodil přitakání politice kdovíkterého sjezdu, bylo to ještě snadnější. Dnes je ovšem ten Ježíšův imperativ na nic. Jaké „ano”? Jaké “ne”? Zvažovat a přemýšlet nad volbou je nutné. Byť mnozí mají jasno, koho „ne”, koho “ano” je rozhodování mnohem složitější. A představa, že se člověk bude v případě vítězství jeho barev cítit spoluzodpovědný za všelijaké vylomeniny, jichž se ti, kterým dal své „ano” dozajista dopustí během příštích čtyř let, ta také není nijak veselá. Se svobodou se tíž zachází, než se jí zříká. Tenkrát, za starých časů, lehce padalo do uren to většinové “ano” a s ním i volnost. Později už si toho přídavku lidé ani nevšímali. Zvykli si. Žít se chtělo.
Dnes už nám netřeba Ježíšovy výzvy. Známe svá „ano” i svá “ne”. Jenom by nám Kristus měl pomoci s tím, abychom si je dobře zdůvodnili. Abychom za čas oněch „ano” a “ne” nelitovali a neshledávali příčiny pro ně lehkými. Ovšem s tímhle nám Ježíš Kristus v žádném případě nepomůže. Ba ani ne Bůh Otec či Duch Svatý. Budeme se s tím muset popasovat sami. I s případnými výčitkami svědomí, když se ukáže, že to nebylo zrovna to pravé ořechové. Nicméně až vstoupíme za plentu, nenastane mrtvé ticho, jako by se v příštím okamžiku mělo zřítit nebe. Což je při všem tom trápení s volbou velmi povzbuzující.
