Vedení mladoboleslavské Škodovky nabídlo odborářům, že tarifní mzdy zaměstnanců porostou o deset procent ročně, k tomu dostanou roční bonus deset tisíc korun. Mzdy se jim navíc zvýší o inflaci, aby tak byl zachován jejich reálný nárůst a k tomu se jim ještě zvýší příspěvek na penzijní připojištění ze tří na čtyři sta korun. Odboráři tuto nabídku odmítli. Chtějí ještě víc.
Chování odborů ve Škodovce je krajně nezodpovědné
Odboráři chtejí, aby tarifní mzdy rostly o skandálních patnáct procent. Když jsem se o velkorysé nabídce vedení Škodovky dozvěděl, musel jsem jako ekonom zavrtět hlavou. Mzdy v českém národním hospodářství rostly loni o 6,5 %, což je opravdu hodně. Nabídnout růst o deset procent plus další nepřímé zvýšení mezd je už na hranici, ne-li za ní, která ohrožuje cenovou stabilitu v celém národním hospodářství a hrozí přibouchnout dveře do eurozóny. Růst mzdových tarifů v tak velkém podniku, jako je Škodovka, není totiž ani zdaleka jen jeho vnitřní záležitostí.
V oblasti utváření mezd v měřítku celého národního hospodářství lze ve všech zemích, a u nás samozřejmě také, pozorovat jev, kterému ekonomové říkají mzdová nákaza. Ta se opravdu šíří od velkých podniků tak, že ty ostatní jsou nuceny platit mzdy podobné úrovně, aby si udržely zaměstnance, na jejichž práci jim záleží. Musí je platit i ty, které si to nemohou dovolit. Nezbývá jim pak nic jiného, než se snažit promítnout takto vynucený růst mezd do cen svých výrobků. Tak vzniká inflace, které se říká podle příčiny svého vzniku mzdová. Jeden nemusí být školený ekonom, aby dohlédnul, že inflace pak dopadne úplně na všechny, i na ty zcela nevinné, ukázněné, kteří se nechovají nenasytně a bezohledně jako odboráři v Mladé Boleslavi.
Odboráři jsou všude v Evropě známi tím, že jsou sobecky zaměřeni jen na to, o čem si krátkozrace myslí, že je to jejich prospěch. Vycházejí z omezené představy, že podnik, v němž pracují, je ostrov, který zůstane uchráněn před inflačními důsledky jejich rozpínavého chování. Samozřejmě nezůstane. Ty mocné odbory však sebe ochránit dovedou, dokáží si pohrůžkou stávky vynutit inflační doložku, aby jejich mzdy rostly ještě o inflaci, kterou ony samy způsobily.
Kolik je ale u nás tak silných odborů, aby si mohly inflační doložku vynutit, jako ty mladoboleslavské? Ale hlavně, kolik je u nás dělníků a jiných zaměstnanců, kteří nejsou v žádných odborech organizováni, takže pro ně je inflace pocházející od rozpínavých odborů přesně tím, čím je pro všechny špatné počasí – je jich drtivá většina a stejně jako proti špatnému počasí nemohou dělat nic. Nikoli sobectví jednotlivců, nýbrž skupinové sobectví je hrozbou pro naši společnost.