V internetové diskusi ke zprávě o "antidiskriminačním" zákonu, vrácenému prezidentem Klausem do Poslanecké sněmovny, se objevil příspěvek jistého "Ladislava Kuknedlíčka", dožadujícího se informace, co "vlastně Klausovi na tom zákoně vadilo". V odpověď Kuknedlíčkovi jiný diskutér, jistý "Rs", rázně odtušil, že se prý "taková rekapitulace asi nehodí novinářským krysám do hry".
Mám pocit, že Klausovy důvody vrácení nepodepsaného zákona opravdu nebyly předmětem mimořádného ani dostatečného zájmu médií. Nebyl to však ani tak záměr oněch nevlídně označených příslušníků novinářského cechu, jako spíše pochopitelná únava veřejnosti z notorického kverulantství současné hlavy státu. V zájmu pravdy a objektivity nicméně připusťme, že ne všechny negativní reakce Václava Klause úplně postrádají raison d´etre. A že právě tak, jako je vyhlášeným neodborníkem na oteplování planety, je i poměrně citlivým pozorovatelem a spolehlivým indikátorem některých zhoubných novotvarů v oblasti soukromého a přirozeného práva.
Zdá se, že na „antidiskriminačním“ zákonu Václava Klause nejvíce dráždí princip přenesení důkazního břemene ze strany žalobce na stranu žalovaného. Jinými slovy, že v rozporu s evropskými právními tradicemi by žalující nemusel dokazovat oprávněnost své žaloby, ale naopak žalovaný by byl povinen prokázat, že se žaloba nezakládá na pravdě. Tento lapsus (vymyšlený právními šprýmaři v Bruselu) označuje prezident Klaus ve svém dopise předsedovi Poslanecké sněmovny Miloslavu Vlčkovi ze 16. května 2008 za „naprosto absurdní“.
Právní paskvil samozřejmě nevadí pouze českému prezidentovi, ale i občanům, kteří mají alespoň základní povědomí o podstatě spravedlivého rozhodování před soudy. Přesun důkazního břemene na žalovaného je protiprávní už proto, že staví na hlavu zásadu presumpce neviny. Navíc diskriminuje tu stranu sporu, jež může být libovolně napadena kterýmkoli lhářem, patologickým sudičem či psychopatem. Pouze žalobci by podle „antidiskriminačního“ zákona zároveň měla být poskytnuta další neospravedlnitelná výhoda, a to na základě ustanovení, že právnická osoba, „která byla na ochranu práv obětí diskriminace založena“, čímž se rozumí úřad veřejného ochránce práv, je povinna „poskytovat informace o možnostech právní pomoci a součinnost při sepsání nebo doplnění návrhů a podání osobám domáhajícím se ochrany před diskriminací“. Osobám nařčeným z diskriminace (byť i nespravedlivě) by tedy ombudsman žádnou obdobnou službu zřejmě neposkytoval, což znamená, že by se tyto osoby staly jednak osobami vyňatými z jeho působnosti, ale také osobami už od samého počátku diskriminovanými, jelikož by se jednalo o flagrantní porušení čl. 37 Listiny základních práva a svobod, který stanoví, že „všichni účastníci jsou si v řízení (před soudy) rovni“. Přenos důkazního břemene na žalovaného by nebyl v souladu s Listinou ani s ohledem na její čl. 40; ten nejen definuje, že „každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena“, ale vyslovuje i právo obviněného odepřít výpověď - „tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven“. Nebyl by však obžalovaný právě tohoto práva zbaven, musel-li by svou výpovědí dokazovat nesmyslnost obžaloby, aby zachránil kůži a nebyl pošpiněn nahodilým denunciantem?
„Antidiskriminační“ zákon v podobě vrácené Sněmovně prezidentem republiky by zjevně vyvolal diskriminaci novou, nehledě na to, že by byl rovněž porušením platného zákona o veřejném ochránci práv. Ten totiž stanoví, že ochránce „působí k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí“ a nikoliv před účinky soukromoprávních vztahů (do oblasti těchto vztahů ochránce tudíž nemůže vstupovat).
Za pozornost v prezidentově dopisu stojí i citace bezprecedentního doprovodného usnesení Senátu (jenž zákon schválil!): „Senát považuje antidiskriminační zákon za nástroj implementace požadavků vyplývajících z evropského práva, za jejichž neprovedení hrozí České republice sankce. Neztotožňuje se však s charakterem normy, která umělým způsobem zasahuje do přirozeného vývoje společnosti, nerespektuje kulturní odlišnosti členských států a požadavek rovnosti ve výsledku povyšuje nad princip svobody volby. Senát žádá vládu, aby nedávala souhlas s přijetím dalších antidiskriminačních předpisů na úrovni EU“.
A nakonec ještě perličku pro pana Kuknedlíčka, který bezelstně doznal, že zákon vůbec nečetl. Třebaže náš právní řád obsahuje bohatství titulů, v nichž není radno diskriminovat, „antidiskriminační“ zákon zavádí ještě kuriózní nové. Jedním z nich je tzv. pohlavní identifikace. Kdyby se pan Kuknedlíček „pohlavně identifikoval“ jako „paní Kuknedlíčková“, mohl by se ucházet např. o místo lázeňské v dámské šatně parních lázní. Bylo-li by toto zaměstnání majitelem lázní „paní Kuknedlíčkové“ odmítnuto, mohla by se na něm coby „oběť diskriminace“ soudní cestou hojit. A nepochybně by si za „snížení dobré pověsti, důstojnosti osoby nebo její vážnosti ve společnosti“, čili nemajetkovou újmu, přišla na pěkných pár tisíc. Tak také o tom je zákon, za jehož nepřijetí nám osvícený Brusel slibuje žalobu u evropského soudního dvora a vysokou pokutu.
