„Je zřejmě dobré žít déle, člověk se dočká věcí nečekaných,“ prohlásil fotograf Jan Lukas. Mluvil z vlastní zkušenosti. Zažil totiž stěžejní události československé historie a díky svému fotoaparátu o nich podal svědectví. Doba, v níž žil, byla stejně „šílená“ a bohatá na události jako umělcův život. 10. srpna 1915 se narodil jeden z nejvýznamnějších tuzemských fotografů.
Otec Jana Lukase si pro syna vysnil kariéru v administrativě. Toto povolání znamenalo určitou životní jistotu. Avšak jakmile si ve dvanácti letech podržel první fotoaparát od strýce, změnil se Lukasovi život. „Uměl“ se narodit do té správné doby - během dospívání ve 20. letech tak spolu s Československem zažíval boom fotografie. Inspiraci pro své snímky čerpal ze zahraničních foto časopisů, na něž padlo jeho měsíční kapesné.
V sedmnácti letech mu Klub fotografů v pražské Nekázance udělil věkovou výjimku z plnoletosti a přijal ho mezi sebe. Fotil běžné věci plné života, což v tehdejší změti politických fotek působilo svěže, mladistvě a odhodlaně. Volný čas trávil navíc v Osvobozeném divadle Voskovce a Wericha, kde si formoval názor. Časem se vydal studovat grafiku do Vídně a o pár let později pracoval v Baťových filmových ateliérech.
Stopa v dějinách
Lukas je spjatý s moderními československými dějinami. S foťákem na krku si prožil období mnichovské dohody, druhou světovou válku i nástup komunistické totality. Svědkem doby se tak stal cyklus Pražský deník 1938–1965. Prosluněné tváře z jeho snímků se v té době začaly měnit na ustarané.
Českobudějovická galerie Měsíc ve dne pořádá až do 16. srpna výstavu Lukasových fotek. Pražská Artinbox ji zahájí 18. srpna.
Právě v té době, respektive v roce 1942, pořídil svou nejslavnější fotografii Před transportem. Židovští přátelé ho tehdy požádali o poslední dokumentaci rodiny ještě před tím, než je rozdělí transport. Dcera manželů Voglových, která je na zmíněném snímku zachycená, se mimo jiné s Lukasem o několik let později setkala v Americe, protože se jí spolu s maminkou podařilo utéct z pochodu smrti.
Po převratu v roce 1948 byl Lukas donucen k publikaci neškodných věcí. S komunistickou ideologií fotograf nikdy nesouhlasil a začal přemýšlet o emigraci. K té došlo teprve až v roce 1965, kdy ho režim poprvé pustil na dovolenou dohromady s rodinou. Následoval dramatický přejezd jugoslávsko-italských hranic v momentě, kdy se celník na vteřinu otočil zády. V Itálii rodina skončila v uprchlickém táboře, avšak podařilo se jí dostat do Ameriky, kde v roce 2006 Jan Lukas zemřel ve svém bytě. Bylo mu 91 let.
Po útěku z vlasti zmizelo z mistrova bytu 200 tisíc negativů a krabice plná pozitivů. Dodnes se neví, co se s nimi stalo. Lukasův odkaz ale dál přetrvává.
