Zemřela mezzosopranistka Soňa Červená, bylo jí 97 let. ČT to sdělili zástupci Národního divadla. Červená začínala po boku Jiřího Voskovce a Jana Wericha, v emigraci trvající třicet let se stala nezapomenutelnou Carmen a do rodné země se vrátila jako velká dáma světových operních jevišť. Pro ně „tlumočila“ díla Leoše Janáčka, právě ten byl jejímu pěveckému srdci blízký.
Své divadelní začátky datovala Soňa Červená do doby „před tisíci lety“, do éry Osvobozeného divadla. „Jiří Voskovec byl režisér, a to výborný, on byl hlavou všeho, zatímco Jan Werich byl to srdce, klaun v tom nejvyšším slova smyslu,“ popisovala. Na jevišti i v divadelním zákulisí ale byla doma ještě dříve, než se s dvojicí V+W potkávala v Divotvorném hrnci. Prkna, která znamenají svět, jí ukázal její otec, zakladatel kabaretu Červená sedma Jiří Červený. Do rodiny propojené s uměním se narodila 9. září 1925.
Později hrála také v divadle s filmovým milovníkem Oldřichem Novým a komikem Vlastou Burianem. Před kamerou se objevila i ona, třeba v komedii Poslední mohykán, kde jí cholerického otce hrál Jaroslav Marvan. Koncertovala s orchestrem Karla Vlacha a natáčela gramodesky.
Osud v Národním divadle
Odmalička toužila ale po opeře, a i když ji ostatní zrazovali, nakonec odešla do operního angažmá do Brna, kde začínala „od třetích žínek v Rusalce“. Národní divadlo v Praze jí zůstalo z politických důvodu zapovězeno, na jeviště zlaté kapličky se postavila poprvé až v roce 2002 – v alegorické němé postavě Osudu. Pro nastudování Janáčkovy opery zlákala amerického avantgardního režiséra Roberta Wilsona. S ním pro Národní nazkoušela později i roli nesmrtelné Emilie Marty v činoherní inscenaci Věci Makropulos.
K tuzemským nabídkám na roli v novém miléniu patřila i ta v opeře-procesu Zítra se bude… Dílo založené na zinscenovaném soudu s Miladou Horákovou, odsouzenou v roce 1950 k trestu smrti, rezonovalo i s vlastním příběhem Soni Červené. „Tehdy mi bylo 25 let a měla jsem za sebou těžké dny, týdny a roky. Pamatuji se, že ten proces byl určitou agonií – všichni jsme se báli o něm mluvit,“ vzpomínala pro časopis Národní divadlo.
V nesvobodě nemohla žít ani zpívat
Pro rodinu Soni Červené byla padesátá léta těžkou dobou. V roce 2010 vyhověla justice žádosti pěvkyně o vymazání jejího jména ze seznamu spolupracovníků StB. Ta na Červenou vedla osobní svazek od padesátých let, figurovala v něm pod krycím jménem Fialová. Podle některých pramenů se ji ke spolupráci bezvýsledně snažila získat i východoněmecká Stasi. To ale Červená popřela a opakovaně uvedla, že z bývalého Československa emigrovala právě kvůli nátlaku StB.
„Nemohla jsem žít ani zpívat v nesvobodě. A nechtěla jsem se dát usmýkat Státní bezpečností. Proto jsem s těžkým srdcem emigrovala a žila – a zpívala – třicet let v zahraničí,“ vysvětlovala. Za hranice uprchl nejprve její manžel, „třídní nepřítel“. Chtěl, aby Soňa Červená odešla s ním, ona ale nedovedla opustit divadlo. Už se nikdy neviděli.
Pěvkyně byla vystavena výslechům a výhrůžkám, její matku zatkla tajná policie a odvezla do pankrácké věznice, kde po šesti dnech z nikdy neobjasněných příčin zemřela. Červená před tlakem ustoupila nejprve do Berlínské státní opery, která stála v sektoru kontrolovaném Sověty. Za minutu dvanáct prošla v lednu 1962 posledním otevřeným přechodem z východního Německa do tehdejšího západního Německa. Pak jí cestu uzavřela železná opona.
„Nic jsem nechystala dopředu, nebalila jsem kufry, nic, projela jsem skutečně jen s kabelkou a pejskem,“ vyprávěla. Do střediska pro utečence jí zavolal intendant západoberlínské opery a nabídl jí smlouvu.
Carmen za železnou oponou
Ve světě účinkovala mezzosopranistka Červená na předních operních scénách: v milánské La Scale, v Paříži, v Barceloně. Po jedenáct sezon zpívala v opeře v San Francisku, opakovaně se vracela do „svatyně“ Wagnerovy hudby – na festival v Bayreuthu. Proslula tmavým hebkým mezzosopránem až altem. Podle kritiků dokázala svým hlasem odstínit v rozpoložení svých postav jejich tužby a strasti, které uměla procítit i promyslet. Výraz opírala o muzikalitu a suverénní hlasovou techniku.
Slávu a uznání jí přinesla především Bizetova Carmen. Uvádí se, že v úloze této operní femme fatale ji publikum aplaudovalo více než stopadesátkrát. „Carmen, jaká má být, naplněná až po okraj temperamentem, pudová a svůdná, a přece milující žena, která pro svou pravou lásku dovede s hrdostí zemřít,“ psala dobová německá kritika. Americký režisér Robert Wilson jí ale také nabídl roli v muzikálu The Black Rider, k němuž napsal hudbu zpěvák a skladatel Tom Waits. Na kontě měla Červená i spolupráci s rockerem Lou Reedem.
„Tlumočnice“ Janáčka
Ze skladatelů blízkých jejímu srdci zmiňovala Červená na prvním místě Leoše Janáčka. Do němčiny a francouzštiny přeložila z Janáčkova díla Její pastorkyňu, Káťu Kabanovou i Věc Makropulos – aby pěvci, kteří tyto opery zkoušeli v zahraničí v češtině, text neznali jen foneticky, ale i mu porozuměli.
„Studovali jsme tam (v San Francisku) Její pastorkyni v angličtině a bylo to přijato vlažně. Když jsme měli tuto inscenaci asi po dvou sezonách oživit, prosadila jsem, abychom to zpívali v češtině. Intendant byl nejdříve proti, že tomu nebudou lidé rozumět. Nakonec z toho byl největší úspěch sezony, viděly nás asi tři tisíce lidí. Díky tomu tam a vůbec v Americe začali Janáčka uvádět v češtině, protože to se musí,“ vyprávěla.
Podle hudebního publicisty Jana Králíka dostala také nabídku do newyorské Metropolitní opery. Ten den, kdy se přijela domluvit s ředitelem Rudolfem Bingem, byl však zavražděn prezident John F. Kennedy.
„Ze schůzky nebylo nic, a protože ona byla v následujících dnech zase vázána v Hamburku a ve Frankfurtu a protože Bing končil, už se tato příležitost neopakovala. Paní Červená mi však řekla, že toho vůbec nelituje, protože opera se dělá výtečně na tolika místech, že si to užila do sytosti,“ tlumočil Králík slova pěvkyně.
Stýskání zakázáno
V zahraničí nuceně zůstala tři dekády. „Stýskat jsem si tehdy zakázala, ale touhu po své Vltavě a po své češtině jsem si dopřála,“ řekla k emigraci. V Československu se v té době o Soně Červené mluvit nesmělo. „Byla vyškrtána ze všech encyklopedií, připomínek, archivů, na záznamu Figarovy svatby s jejím Cherubínem v pražském rozhlase byl přilepen páseček a na něm napsáno Nevysílat. To se týkalo i všech jejích dalších nahrávek,“ popisoval Králík.
Do vlasti se mohla vrátit až po roce 1989. S renomé operní divy. S více než sedmi křížky na krku navazovala na přetrženou nit. „Říkala jsem si, co budu dělat, vždyť mě tady nikdo nezná. Bylo to nejdříve trpké. Nakonec jsem se ale setkala s tolika otevřenými náručemi,“ přibližovala tehdejší pocity.
Vedle oper se na českých jevištích našla také v melodramech, přijala i činoherní role, například v Návštěvě staré dámy v Klicperově divadle. Vrátila se i k filmu, když si zahrála v Hřebejkově Pupendu. Své paměti sepsala v knize Stýskání zakázáno a navazujících memoárech Stýskání zažehnáno. Knižně převyprávěla rovněž příběh svého pradědečka, královéhradeckého výrobce a vynálezce žesťových hudebních nástrojů Václava Františka Červeného.
Oficiálního docenění svého umění se dočkala až po letech. Obdržela Cenu Thálie, medaili Artis Bohemiae Amicis a také medaili Za zásluhy o stát v oblasti umění.
