Každou noc usínají miliony lidí s tím, že změní svůj život, ale většinou to neudělají, filozofuje voiceover, jenž nám sděluje životní moudra smutného hrdiny tohoto skoro veselého příběhu. Každý den sní tisíce začínajících filmových režisérů o tom, že natočí pecku, a to je dobře, protože sem tam se někomu podaří spáchat debut, za který se nemusí stydět. Tak jako se to povedlo režisérovi Rudolfu Havlíkovi, který tvrdí, že všechno opravdu důležité je v našich snech. A tak do nich jde a nebojí se je snít.
Vykostit tuhle filmovou celovečerní prvotinu bloggera, spisovatele, cestovatele a karlovarského rodáka Rudolfa Havlíka, který má film evidentně rád, ale přistoupil k jeho realizaci v zásadě nedotčený řemeslnou průpravou, by nebylo zas až tak velký problém. Příběh místy nedrží moc pohromadě, zápolí s logikou, tempem a tím, jak zamaskovat svoji explicitní předpověditelnost. Hrdina a přicmrndávači kolem něj jsou ploché figury (samozřejmě s výjimkou Vicy Kerekes), jež se potácejí odnikud nikam, a protože nemají moc co hrát, planě filozofují o životě, některé z nich jsou na budku a většina vám jde na nervy. Dramatické a komediální zápletky jsou hluché, účelově ohnuté a z paty vycucané, gagy neduživé, dialogy nafoukle prázdné a mentorské. A je vymalováno!
Řekl bych, že na každém z těchhle tvrzení něco (více či méně) může být, ale jak si pak vysvětlit, že jsem se na novinářské projekci v Thermalu bavil (fakt bavil!) a nepřipadal si přitom jako debil, a navíc jsem měl příjemný pocit, že nejsem sám. Při chladně odtažitém, věcném a ex post provedeném hodnocení by tenhle příjemný pocit zřejmě rychle vyprchal a kritický tón by asi převážil.
Ale napadá mě, zdali je takováhle s odstupem formulovaná reflexe vůči filmovému dílu, které přece primárně funguje v bezprostřední interakci s divákem, spravedlivá. A kloním se k tomu, že ne úplně, neboť vztah diváka a filmu je realizován nikoli s odstupem, ale právě v přímém kontaktu, kdy se snímek snaží oslovit a divák naslouchá, či v lepším případě dokonce spoluprožívá. A v tomto kontextu si říkám, že tenhle debut Havlíkovi vyšel, neboť natočil film fungující právě v tomhle zásadním a svým způsobem intimním a také rozhodujícím okamžiku.
Nebude ve vás dlouze rezonovat, ale může vás v tu chvíli bavit
Nechci polemizovat, zda je to hodně, nebo málo, ale mám takový pocit, že v často neutěšené, laciné a nezřídka vyprázdněné a vyprahlé české filmové krajině to není zanedbatelné. Podnikavý třicátník Petr Kraus žije v hotelích a odletových halách, jeho klíčovou destinací je sexy Hongkong a jeho jednoduchým životním cílem je být svobodný (i když nevylučuje, že může potkat někoho, kdo mu změní život), užívat si to a mít se dobře. To je to, co ho baví, co umí a kdy je mu fajn. Je jako žralok, který musí být neustále v pohybu, nebo končí, a nesnáší představu, že by vystudoval školu, oženil se, zplodil děti, vzal si hypotéku a do konce života seděl ve střehu na zadku, aby o tohle všechno nepřišel.
Jenomže právě teď (u kontejneru narvaném kazovými čínskými triky, které nelze obléknout, ale někdo je bude muset zaplatit) se ptá, kde jsou ty časy, kdy to stálo alespoň za starou belu. A dochází mu, že celý svět je vlastně postavený na lži, ať už jde o kšeft nebo o vztahy. Říká se sice, že lhát se nemá, ale nikdo už neřekne, jak to bez toho přežít a nepřijít na buben. Když mlčí ženská, je vytočená, když mlčí chlap, tak přemýšlí, jak z toho ven, a je fakt, že právě teď toho Petr zrovna moc nenakecá. Na krk mu dýchá gorila ostravského ranaře, který do nepovedeného byznysu vrazil tři mega a bude je chtít zpátky, v záloze má několik schůzek naslepo s holkama, co je schrastil po internetu, a když je nejhůř, je tu kámoš Pavel a spolehlivá známá Tereza, která mu vždycky píchne a všechno odpustí (proč asi?). Ne, že by na to Petr hodil bobek, snaží se něco se svým životem udělat, ale nějak neví co ani jak. Jako by se dělo něco, o čem neví, jako by chtěl být stále svobodný, neuvědomoval si, že to něco stojí, a nebyl ochoten zaplatit…
Debut, který má šmrnc a lehkost nezávazného bytí
Zejtra napořád je svižně natočený opus, který vychází z osobní zkušenosti režiséra, scenáristy a cestovatele Rudolfa Havlíka, z prostředí, které docela důvěrně zná, a tak bych řekl, že v průběžně meditujícím voiceoveru hovoří hlavně za sebe. Šťastnou ruku měl při sestavování castingu, v němž dominuje sympatický a nezodpovědný hajzlík Petr Kraus, jenž jde z průšvihu do průšvihu stejně jako z jedné postele do druhé, kterého si s gustem střihl Pavel Batěk (Ordinace v růžové zahradě). Žije na hraně a nonstop, nemá rád svatby, protože je to akt, kde se předstírá, že tohle je napořád, a on je ochoten připustit, že zejtra možná, ale rozhodně ne teď! A taky by se neměl chaoticky mrouskat, ale sednout si už konečně vedle Terezy, což kromě něj vidí každý od jejich první společné sekvence.
Na Vicu Kerekes (od doby, kdy ji Hřebejk obsadil do Nestydy, si u nás vybudovala slušný fanklub), která tuhle vstřícnou a trpělivou postavu ztvárnila, je tradičně milé alespoň okem spočinout, kámoš Filip Blažek je klidná skála, Jiří Lábus slizoun, s nímž si není radno zahrávat, a jeho poskok pro špinavou rukodělnou práci Michal Kavalčík je spíše čistokrevná komická postava nežli nabušený ranař. A všem, včetně starých dobrých pák Jiřího Lábuse a Jana Přeučila, to dohromady slušně ladí a zdá se, že se při natáčení parádně bavili, i když Pavel Batěk musel vědět, že ho hledají a že jim neuteče. Jenomže nikdy na tom nikdo není tak špatně, aby se z toho nedostal!
Existuje tenká hranice, za kterou končí sranda
A rozkmitané Zejtra napořád na ní rádo balancuje. Stejně jako mezi setkáními, rozchody a svobodou, která tak těsně sousedí se samotou. Scénář sice není dokonalý, ale rozhodně není odbytý (sekvence s kleptomanským strejdou Karlem a ubezdušením bossova poskoka jsou hodně povedené). A tón, který tenhle snímek přináší, je svým zvláštním způsobem nový, barevný, lehce bezstarostný a zábavný. S potěšením lze konstatovat, že se tu nesklouzlo (jak se nezřídka stává) do upatlané roviny komunální kritiky ani obehraných reminiscencí ve stylu „takoví jsme byli“. Havlíkův debut, který si tento s chutí a zaujetím napsal i odrežíroval, je prostě takový jiný (a nikoli špatný) film a já jsem docela zvědavý, s čím tenhle tvůrce, který má potenciál jít dál, přijde příště. Něco mi říká, že nějaké to příště v tomhle případě ještě bude.
Protože některá témata jsou věčná a nevyčerpatelná. Třeba o tom, kolik lidí člověk opravdu pozná, kolikrát se opravdu zamiluje, sejde, rozejde a mine. A také o tom, že každý má někde svoji druhou polovinu, bez které není nikdy kompletní, a všichni doufáme v happy end, jenž dá našemu životu smysl a směr. Pravda, není to sice přímo Saint-Exupéry, ale sympatický pokus říci něco, co dává smysl, se přece také počítá.
ZEJTRA NAPOŘÁD. Česko/Slovensko 2014, 98 min., české znění, přístupný, 2D. Scénář a režie: Rudolf Havlík. Kamera: Václav Tlapák. Hudba: Ondřej Konvička. Hrají: Pavel Batěk (Petr Kraus), Vica Kerekes (Tereza), Filip Blažek (Pavel), Anna Kulovaná (Karla), Jan Přeučil (strýc Karel), Jiří Lábus (podnikatel), Michal Kavalčík (vymahač), Petr Batěk (stopař s motorovou pilou). V kinech od 17. července.
