Výstava Andělé v zeleném je věnována ženám v armádě. Mapuje převážně osudy a každodenní život vojenských zdravotnic, které sloužily za druhé světové války u československých jednotek na východní frontě. Prostřednictvím jejich příběhů představuje pražské komunitní centrum válečné veterány, jimž chce výstava celkově vzdát hold.
Osudy žen v armádě přibližují na výstavě jejich fotografie, medailonky i vzpomínky, jak uvádí organizátor výstavy Tomáš Vopálenský, „v souladu s heslem, že dějiny jsou tvořeny malými příběhy“.
„Jen amputací bylo za noc osmdesát“
Výstavu zahájila ministryně obrany Jana Černochová (ODS). „Rukama zdravotnic přímo na bojištích a v polních špitálech procházely tisícovky zmrzačených a znetvořených spolubojovníků. A spoustu svých kamarádů přitom nedokázaly zachránit a mohly jen zmírňovat jejich utrpení. Na druhou stranu měly velkou radost z každého vojáka, který se mohl vrátit na frontu,“ uvedla v projevu citovaném webem ministerstva obrany.
Výstava se soustředí na východní frontu za druhé světové války. Do tamní samostatné československé jednotky po vedením Ludvíka Svobody jako první žena vstoupila v prosinci 1942 lékařka Gertruda Engelová.
„Napočítali jsme, že jen amputací bylo za jednu noc osmdesát. Nejhorší případ pro mne byla Anna Zichová, raněná spojařka. Ležela na stole a oni věděli, že už jí nemohou pomoci. Umřela na stole a její poslední slova byla: ‚Maminko!‘ Všichni jsme plakali, i když jsme měli plno těžce raněných,“ vyprávěla Gertruda Engelová v dokumentu Dukla – krev a mýtus.
Dvě snajperky
„Ženy se staly náhradou mužů na těch pozicích, kde mohly ty muže velmi dobře zastoupit, což bylo zejména zdravotnictví,“ podotýká spoluautor výstavy Roman Štér z Národního archivu. Ale nejen. Dvě ženy absolvovaly také kurz pro snajpry.
Tehdy sedmnáctiletá Vanda Biněvská se ke Svobodově jednotce přihlásila s celou rodinou. Původně měla být ve zdravotnictví, ale nakonec jako odstřelovačka prošla bitvou u Sokolova. Později absolvovala ještě parašutistický výcvik a byla vysazena na pomoc Slovenskému národnímu povstání, po jehož potlačení se přidala k partyzánům. Ke konci války ji zatklo gestapo, ale z vězení se jí podařilo uprchnout.
Druhá z odstřelovaček Marie Ljalková-Lastovecká získala jako jediná z vojákyň druhé světové války nejvyšší ocenění, tedy Řád bílého lva. K formující se československé jednotce v Buzuluku se přidala společně se svým manželem.
Od bitvy u Sokolova v březnu 1943, kde se mimořádně vyznamenala, pak prošla celou bojovou cestou 1. československého armádního sboru až do vlasti. „V bitvě na Dukle byla zraněna, do konce života měla v hlavě střepinu,“ prozradila historička Alena Flimelová, na jejíž publikaci Ve stínu mužů výstava volně navazuje.
Nemalá část účastníků války si odnesla traumata, upozorňuje historička. Dnes veteránům pomáhají komunitní centra. První bylo zřízeno v roce 2016 v Brně, následovala další v Olomouci a Praze, centrum by mělo vzniknout i v Táboře.
Osmnáct tisíc válečných veteránů
Resort obrany eviduje podle údajů na jeho stránkách zhruba osmnáct tisíc novodobých válečných veteránů. Válečným veteránem se stávají vojáci, hasiči, policisté nebo i civilisté, kteří dostanou od ministerstva obrany příslušné osvědčení. Podmínky stanovuje zákon, v současné době musí na zahraniční misi v místě ozbrojeného konfliktu strávit minimálně devadesát dnů.
Česká republika stále má přes stovku veteránů bojů z druhé světové války, další skupinu tvoří účastníci třetího, protikomunistického odboje. Naprostou většinu ale představují vojáci, kteří zažili novodobé zahraniční mise. Komunitní centra jim poskytují poradenství v oblastech práva, financí, psychologie, využít lze i služby kaplana. O pomoc se na centrum mohou obrátit i rodinní příslušníci, kteří například zažívají náročné situace s někým blízkým, který se vrátil z mise.
Muži si zvykli
„Začlenit se zpátky do běžného života a řešení každodenních starostí v misích neznáme. Návrat do té reality je mnohem těžší, ale většinou s podporou rodiny se to zvládne velmi dobře,“ říká Pavla Smrčková, která v armádě působí od konce devadesátých let. Na první zahraniční misi odjela do Iráku, poté do Kosova.
Zatímco dříve byly ženy v armádě spíše výjimkou, dnes jich jsou necelé čtyři tisíce, což odpovídá zhruba třinácti procentům z celkového počtu. „Slouží nejen na pozicích zdravotnic. Nechci říct, že nás muži berou jako rovnocenné partnery, ale zvykli si, že v armádě vedle nich jsme,“ dodává Smrčková. České ozbrojené síly mají i dvě generálky.
